Článek
Jejím cílem má být vytvoření společné fronty „pravicových populistických nacionalistů“ v Evropské unii. Abychom se vyhnuli matoucím debatám o tom, kdo je dnes vlastně populista a nacionalista, řekněme rovnou, že charakteristiku „pravicoví populističtí nacionalisté“ používá hrdě sám Bannon.
Chce pro taková uskupení vytvořit společné zázemí a koordinovat s nimi témata i vystupování na sociálních sítích před evropskými volbami v květnu 2019. „Pravicoví populističtí nacionalisté“ by po příštích volbách do Evropského parlamentu mohli prý mít až třetinu křesel v EP.
Zdá se, že této Bannonově předpovědi věří i český premiér Andrej Babiš, který předpovídá, že nadcházející eurovolby kvůli nezvládnuté migraci zásadně změní složení EP ve prospěch antiimigračních, nacionalistických stran. A protože Babiš se vždy řídí heslem „nasliním prst a půjdu, kam vane vítr,“ zvolil v poslední době nulovou toleranci k migraci jako své nové volební téma.
Je vskutku možné, že „pravicoví populističtí nacionalisté“ na evropské úrovni posílí. Jenže jakási „nacionalistická internacionála“, o níž sní Bannon, jen těžko vznikne. Lídři nacionalistických stran se totiž dokážou shodnout na tom, proti čemu bojovat, ale jen těžko mohou vytvořit společný pozitivní program.
Viděli jsme to hned po italských volbách. Italští „pravicoví nacionální populisté“ vytvořili vládu, nad čímž se radovali i nacionalisté u nás. Vzápětí ale zjistili, že důsledné prosazování italských zájmů, třeba v otázce migrace, nemusí souznít s českými zájmy.
Nacionalisté mají jasného společného nepřítele: nadnárodní integraci, v Evropě reprezentovanou zejména Evropskou unií. Odmítají také multikulturalismus i migraci a obecně sdílejí kritický pohled na liberální demokracii. Jenže když se dostanou k moci, těžko mohou spolupracovat, neboť se řídí trumpovským heslem „naše země na prvním místě“.
Pokud je dnes něco sjednocuje v pozitivním smyslu, je to obdiv k Putinovu Rusku. Jenže Bannonovým snahám může paradoxně stát v cestě právě Putin.
Rusko totiž podle západních rozvědek a vlád evropskou nacionalistickou pravici už delší dobu finančně i jinak podporuje, a jeho zájmy se nemusejí úplně překrývat s Bannonovým ideologickým zanícením. I když nelze podceňovat vliv peněz, které by Bannon ve své nadaci dal dohromady, těžko může soupeřit s ruskou podporou.
Už proto, že činnost jeho nadace by podle amerických zákonů musela být transparentní, což se některým nacionalistickým hnutím v Evropě nebude líbit. V tomto kontextu je symptomatické vyjádření šéfa českého hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury, který se pravidelně účastní setkání evropských nacionalistů. Spolupráci s Bannonem odmítl s tím, že The Movement je privátní nadace „a nevíme, kdo tuto aktivitu financuje a jaké je celkové pozadí“.
Bannon tak nakonec může vnést do dosavadní spolupráce evropských nacionalistů spíše neshody. Což ostatně není těžké. Vytvořit harmonické hnízdo z egomaniakálních vůdců, jejichž nacionalistické programy jsou v konečném součtu těžko slučitelné, zejména když se dostanou k moci, je úkol skoro nadlidský.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).