Článek
Než se ale dostaneme k ústavním aspektům prezidentovy poznámky, stojí za to připomenout, že ačkoli v poslední prezidentské volbě Zemana volilo ve druhém kole 2 853 390 lidí, jeho vyzyvatele Jiřího Drahoše volilo 2 701 206 lidí, tedy jen o zhruba 152 tisíc méně než Zemana. A i když sečteme počty hlasů pro oba kandidáty, vydá to jen na zhruba polovinu obyvatel České republiky.
Pokud by byla pravda, že se prezident zodpovídá pouze svým voličům (což je v případě těch, co volili Zemana, jen o něco více něž čtvrtina obyvatel České republiky, popřípadě zhruba jen třetina z osmi miliónů dospělých občanů ČR, kteří mají právo volit), pak se musíme ptát, zda se tedy Zeman považuje též za prezidenta těch ostatních, kteří ho nevolili nebo volit nepřišli a tvoří dohromady velkou většinu české populace.
Podíváme-li se na celou věc z hlediska ústavy, prezident je u nás takříkajíc ústavně neodpovědný, protože za většinu jeho činů nese odpovědnost vláda. To bohužel současného prezidenta jen málokdy odradí od toho, aby si dělal, co chce. O tom, že by takové činy šlo ospravedlňovat počtem voličů, kteří mu dali hlas v přímé volbě, přitom není v ústavě ani slovo.
To, že je prezident ústavně neodpovědný, ale neznamená, že ho nelze volat k zodpovědnosti. Od zavedení přímé volby ho sice už nevolí Senát a Poslanecká sněmovna, ale obě komory parlamentu mohou prezidenta s pomocí ústavní žaloby (kterou může iniciovat třetina senátorů a následně ji musejí schválit třípětinovými většinami obě komory parlamentu) pohnat k zodpovědnosti za činy, které jsou dle jejich mínění v rozporu s ústavou.
Návrh na jednání o ústavní žalobě padl dokonce i při jednání senátního výboru pro zahraničí, obranu a bezpečnost, ale nakonec se výbor spokojil jen s kritickým usnesením na adresu prezidenta. Ten by měl přijmout takovou kritiku od důležitého výboru instituce, která může spolu se Sněmovnou teoreticky požádat Ústavní soud, aby ho zbavil funkce, přinejmenším s jistou mírou pokory.
Miloš Zeman toho bohužel není schopen. Vlastní chyby zásadně nepřiznává. A skutečnost, že je z ústavního hlediska po svém zvolení i prezidentem oněch téměř osmi miliónů lidí, kteří ho nevolili (ať už proto, že volili téměř ve stejných počtech jeho protikandidáta, nebo volit nešli, nebo volit z důvodu nízkého věku nemohli), evidentně bere v potaz jen málokdy. Naopak má tendenci se mstít politikům, kteří si dovolili ho nepodpořit.
Senátoři za hnutí STAN nyní začali v souvislosti s kauzou novičok připravovat ústavní žalobu, ale Zeman samozřejmě ví, že odvolání z funkce mu reálně nehrozí, protože se nenajdou potřebné většiny v obou komorách parlamentu pro ústavní žalobu. A navzdory nedobrému zdravotnímu stavu mu zatím ani nehrozí, že by se obě komory podle článku 66 Ústavy ČR prostými většinami usnesly, že je k výkonu funkce nezpůsobilý.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Přesto stojí za to připomínat, že jakkoli Zeman roli parlamentu v kontrole prezidenta zlehčuje poukazováním na počty lidí, kteří mu dali hlas, je to nakonec právě parlament, nikoli lid s pomocí plebiscitu, kdo ho může žalovat u Ústavního soudu s cílem odvolat ho z funkce. Měl by to mít na paměti.