KOMENTÁŘ: Domácí úkoly nemají oporu v legislativě. Nebo? – Václav Klaus ml.

Budu se věnovat domácím úkolům.

Pánbůh je mi svědkem, že jsem vždy terorizoval své učitele, že se mají děti v jádru učit ve škole. Že domácí úkoly mají být krátké a mají sloužit prohloubení a procvičení učiva. Nikoli nahrazovat výuku. Že zadání různých povinných referátů má být velmi rozmyšlené a že to je pro kantora obrovská práce, pokud to má mít pedagogický smysl pro žáky. A podobně.

Na druhou stranu, že rodič bude bojovat proti tomu, že dala paní učitelka domácí úkol? Chránit dítě před prací a stavět ho proti učitelce? A spousta lidí tohle počínání nadšeně kvituje? Tak mě trochu zamrazilo.

A můj kamarád to na Facebooku shrnul moc krásně. Fw:

„Pročítám si tu facebookové války o „Táta parťák“, tedy o pološíleném otci, co vybojoval boj se školou, a následkem toho jeho nebohé dítě Ríša nemusí dělat domácí úkoly. Protože to není v zákoně ani ve školním řádu a Ríšu to nebaví, a do toho...

... do toho přijde zpráva, že umřel můj třídní učitel na gymnáziu, Roman Doubek. Člověk s démonickou kombinací matematika/tělocvik. Bývalý cyklista, voják, extrémní sportovec. Noční můra humanitně orientovaných studentů a zejména těch, co neměli hodně úzký vztah ke sportu. Asi každej jsme někde během vzdělávání na někoho takového narazili.

Zažili jsme s ním dnes asi už nemožné věci. Jeho motto bylo v podstatě jak v tělocviku, tak v životě to zátopkovské "Když nemůžeš, přidej!".

Asi dvakrát jsem se při hodinách tělocviku s ním zranil, jednou jsem si zlomil nos (vlastním kolenem!).

Viděli jsme ho dát jednomu spolužákovi facku, protože ten se předtím choval jak hovado. Sem tam řev při hodinách, když byl někdo úplně nepřipravený, případně něco vyváděl v lavicích. Když jsme se vrátili z Ameriky z výměnného pobytu jako parta přemoudřelých fracků, tak nás ve spolupráci s rodičema, kteří to také nehodlali tolerovat, celkem dostal do latě.

Mohl bych pokračovat strašně dlouho. Ať už se stalo cokoliv, tak vlastně nikoho z nás (třeba v případě té facky ani toho, co ji dostal) nenapadlo jít něco někam hlásit, stěžovat si. Protože jsme všichni věděli, že je to v jádru naprosto senzační člověk, co zasvětil svůj život vzdělávání generací dalších lidí, dělá to asi za mizernej plat v kabinetu, kterej by ani jeden z nás dneska nebyl schopen považovat za kancelář. Byl to člověk neopakovatelnej, absolutní svéráz, moc takových v životě nepotkáte. Pedant, drsňák, zlatej člověk.

Ze všech těch učitelů, co jsem jim prošel rukama, on byl jeden z těch nejzásadnějších.

A proč to píšu? No představuju si, že k němu nakluše nějakej "Táta parťák", co se mu zdá, že Ríša by neměl dělat domácí úkoly, protože to není ve školním řádu, potažmo ani v zákoně, a poslal mu dvacet e-mailů s tím, ať okamžitě zjedná nápravu. A že už mu to lajkovalo 1000 lidí na Facebooku. A že by taky neměl používat při hodinách geometrie kružítko, protože se Ríša píchnul do prstu a to kružítko taky není v zákoně a ani ve vyhlášce a ani ve školním řádu.

A tenhle člověk, co byl vždycky tvrdej jak na svoje studenty, tak ale zejména na sebe a má za sebou dekády odučených let a tisíce lidí, které posunul ve vzdělávání dost dopředu, by na to asi koukal jako puk. A taky by se na to učení možná už vybodl.

No nic. Naprosto mě z toho zamrazilo. Kdybych neležel s chřipkou, tak si jdu na jeho počest okamžitě v mrazu zaběhat deset kilometrů. To je asi tak jediný, co by ocenil.

Pane profesore, díky za všechno!“

…

Já tohohle pana profesora pochopitelně neznal, chodil jsem na gympl na druhé straně Prahy, u nás na sídlišti. Ale když čtu tyhle upřímné řádky, tak nějak cítím, že má autor pravdu. Že vystihl dnešní dobu, ale i hodnoty, které přetrvají věky. Vidím svět podobně.

Hezké pondělí všem.