V Maďarsku je už nějakou dobu druhou nejsilnější stranou fašistický Jobbik, na Slovensku nyní uspěla strana Mariana Kotleby Lidová strana-Naše Slovensko. V Polsku před časem byly součástí vládní koalice strany Liga polských rodin a Sebeobrana.

U nás od dob, kdy se do politického záhrobí poroučeli Sládkovi Republikáni, kteří navíc byli ve srovnání s výše zmíněnými subjekty jen odvarem skutečného fašismu či pravicového extrémismu, žádná fašistická nebo extrémně pravicová strana významněji neuspěla. A lze argumentovat, že jen těžko uspěje.

Jak už si všimli někteří komentátoři, extrémně pravicové, fašistické nebo nacionalisticko-populistické strany v Polsku, Maďarsku a na Slovensku mají historicky na co navazovat. V Polsku se před 2. světovou válkou prosadil autokratický režim generála Pilsudského. V Maďarsku vládl polofašistický režim admirála Horthyho. A na Slovensku se vznikem Slovenského státu v roce1939 definitivně převzal otěže moci fašistický režim Joszefa Tisa.

Fašisté a extrémní pravice v těchto zemích se často k dědictví těchto režimů otevřeně hlásí. Je s ním přitom spojen nejen určitý slovník, ale i rituály a dokonce i třeba uniformy.

V české části Československa sice po Mnichovu na čas fašistické tendence notně posílily, ale masarykovskou tradici úplně nepohřbily, a po německé okupaci a vzniku Protektorátu se navíc už neměly velkou šanci prosazovat s vlastní politickou agendou. Fašismus v tvrdé, nacistické formě se prosadil oficiálně, ale jako německý import.

České tradice politických extrémů jsou na rozdíl od zbytku Visegrádu mnohem silnější na levé straně politického spektra. Žádná z ostatních zemí Visegrádu neměla silnou komunistickou stranu. I komunistický režim byl u nich implantován násilně Sovětským svazem. V české části Československa měli komunisté naopak silnou domácí podporu.

Souviselo to samozřejmě i s odlišnou společenskou a ekonomickou strukturou českých zemí. Byly mnohem více industriální a urbanizované. Už před rokem 1948 v nich existovaly poměrně silné střední třídy.

KSČ sice po roce 1945 absorbovala řadu nacionalistických pozic, ale zároveň se oficiálně vymezovala proti fašismu a neonacismu. Její „antifašistický“ slovník byl po celou dobu její vlády poměrně efektivní a v kombinaci s předválečnou historií přispěl k tomu, že na pojmy jako „fašismus“ je značná část české veřejnosti mnohem citlivější, než třeba veřejnost maďarská a slovenská.

Komunisti hrají jistou sanitární roli vůči fašismu a extrémní pravici dodnes. Tím, že se komunistická strana ani po roce 1989 u nás úplně neporoučela do propadliště dějin a zůstává v parlamentu, přitahuje k sobě coby protestní strana, která má svoji účast v parlamentu jistou, nemalou část hlasů, které by při její neexistenci dnes asi sbíraly strany, jako je Úsvit nebo Dělnická strana.

Nezdá se proto, že by v Česku v dohledné době hrozil nástup fašistických a extrémně pravicových stran v podobě, v níž jsme toho svědky na Slovensku a Maďarsku. Nedá se samozřejmě vyloučit jistá fašizace společnosti tváří v tvář velkým hrozbám současnosti, z čehož mohou chtít profitovat někteří politici tzv. hlavního proudu. I takový plíživý fašismus může být nebezpečný, ale dokud nemá jasný stranický domov v podobě silných parlamentních stran, nemůže se projevovat otevřeně.