Cizinec neznalý české politiky, nebo znalý jen její masarykovské tradice, by zřejmě předpokládal, že jsou to lidé vysokých morálních kvalit, kteří mluví zpříma a bez vytáček. Když udělají náhodou chybu, přiznají se k ní a omluví se za ni. Když je okolo nich nějaká nejasnost, nekroutí se, ale podstaví se k problémům čelem.

Jaké překvapení by takový cizinec asi zažil, kdyby se vzápětí ponořil kupříkladu do aféry okolo novináře Ferdinanda Peroutky, který dle prezidenta napsal text „Hitler je gentleman“. Vždyť by nejspíš předpokládal, že politik v zemi se po rozsudku soudu, že existenci textu nelze prokázat, okamžitě omluví. Jak jinak si udržet ve slušné zemi takovou míru důvěry?

To samé platí v aféře okolo konferenčního centra Čapí hnízdo, které vyšetřuje pro možné zneužití dotací Evropská unie a v souvislosti s kterým se vynořují i podezření o zneužití veřejných peněz. Babiš, druhý nejdůvěryhodnější politik v zemi, který se v minulosti Čapím hnízdem chlubil, nyní tvrdí, že s ním nemá vlastně nic společného.

Nemohl si nejprve ani vzpomenout, komu patří - prý nějaké firmě v jeho holdingu. Nic také neví o nějakých nezaplacených či za podivných okolností odpuštěných pokutách pro projekt. Vždyť v době, kdy k těmto věcem došlo, neměl prý jeho Agrofert s Čapím hnízdem nic společného. Jen ho pak jedna z firem v holdingu tak nějak získala. Nyní Babiš přiznává, že zná jméno původního investora, ale prý ho neprozradí.

Možná není překvapivé, že tohle všechno nevzrušuje mnohé z generace lidí, kteří pamatují horší věci, než je Čapí hnízdo za poslední čtvrtstoletí a před tím i režim, v němž se lhalo ráno, v poledne i večer. Nebo že mnohé z této generace nevzrušuje chování prezidenta v případu Peroutka či třeba jeho mlžení o tom, s kým to vlastně stál na pódiu na Albertově 17. listopadu.

Značná část společnosti sice volá po očistě politiky, ale evidentně má vysoko nastavenou mez otrlosti. Počítá se nikoliv to, co se reálně děje, ale jak to kdo dokáže „okecat“. Cestou k úspěchu nejen v české politice není postavit se k případným selháním čelem, ale zatloukat a mlžit.

Jedna stará moudrost zní, že politici nemohou být lepší než jejich národ. U nás, zdá se, politici na to „být lepší“ ani nemusejí aspirovat.