Tábory skeptiků na obou stranách uprchlického tématu mají pádné argumenty proti tomu, co se děje. Jedni varují, že dohody s Tureckem, které není žádným modelem demokracie, jsou už z podstaty věci špatné, a EU se jejich uzavřením, jakož i uzavíráním hranic na balkánské trase nejen vzdává svých hodnot, ale také otevírá tureckému vydírání. Vracení uprchlíků z Řecka do Turecka podle mnohých odporuje mezinárodnímu právu.

Druhý tábor skeptiků se zaobírá spíše účinností dosažených řešení. Turecko prý stejně nebude dohody respektovat. A pokud bude, nebo pokud budou jednotlivé země na Balkáně držet svoje hranice zavřené, pašeráci si najdou jiné trasy.

Jenže ať už stojíme v tomto sporu, kde chceme, jisté je, že EU se „prokousala“ k postupnému omezení nekontrolovaného přílivu migrantů. Pokud dohody s Tureckem nezafungují, ukazuje se, že státy na uprchlických trasách budou hledat vlastní řešení.

Pokud zafungují, EU sice plánuje politické uprchlíky dál přijímat, ale přímo z Turecka, kde může žadatele i jejich důvody pro migraci do Evropy nejprve řádně prověřit. Je přitom pravděpodobné, že jelikož se čísla takto přijatých migrantů mají odvíjet od počtů lidí vracených z Řecka, celkové počty dosti dramaticky poklesnou, protože pravděpodobnost, že se běženci, kteří se vylodí na řeckých plážích, dostanou napříč Evropou až tam, kam chtějí, už teď dramaticky klesá.

Pokud bude tento trend pokračovat, z uprchlické krize se v její původní anarchické podobě stane minulost. Dramata a utrpení lidí prchajících před válkou a útlakem se sice nezmenší, ale pro většinu Evropanů se budou odehrávat v „bezpečné“ vzdálenosti a s vědomím, že do anarchie byl vnesen jakýsi řád.

Otázkou je, co tato změna poměrů udělá s politiky, kteří sice tvrdili, že jediné, co chtějí, je migrační vlnu zastavit a zajistit bezpečí svých občanů, ale zároveň právě s pomocí této rétoriky vytřískali slušný politický kapitál. Z Německa kupříkladu přicházejí zprávy, že protiimigrační strany sice ještě „sklidí“ nějaké body navíc v zemských volbách, než se emoce uklidní, ale že zároveň už zase stoupá obliba kancléřky Merkelové.

Mnozí politici, kteří založili svou politickou existenci na strašení veřejnosti, si tak budou muset hledat nějaké jiné téma. Ne že by nebylo hrozeb dost, ale málokteré téma bude ve svém okamžitém dopadu tak „výživné“, jako bylo emocemi nabité téma uprchlíků, které uneslo i tu největší demagogii.

Promýšlet novou strategii bude muset zřejmě i český prezident Zeman, kterého od loňského poklesu popularity na zhruba 30 procent po sérii skandálních výroků ždímání uprchlické krize vyneslo na současných zhruba 60 procent. Do příští prezidentské volby je ještě daleko, a pokud bude uprchlická kalamita ustupovat, jak se to momentálně děje, bude prezident muset zkusit něco jiného.