KOMENTÁŘ: Syrský nekonečný konflikt všech proti všem - Alex Švamberk

Poslední dění  u Halabu (Aleppa) a Afrínu na severozápadě to jasně ukázalo. Turecká děla ostřelují syrskou kurdskou milici YPG, která tak hrdinně hájila pohraniční Kobani proti Islámskému státu a kterou podporoval Západ.

YPG ale taky klidně využila ruských náletů na oblast kolem Halabu, aby prolomila obklíčení města Afrín a obsadila Minu i s přilehlým letištěm. Letiště držela jedna ze vzbouřeneckých koalic bojující proti syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi, jejíž součástí je i Fronta an-Nusra, tedy zástupce Al-Káidy v Sýrii. Rozhodně tedy nejde o krok, který by se dal zpochybňovat, Turecko je ale pobouřené.

Ankara sice už připustila, že by se nyní Kurdové mohli zúčastnit ženevské konference o Sýrii, což jim dosud upírala, ale jen na straně režimu Bašára Asada. Turecko, jak přiznávají i Američané, se více než Islámského státu a dalších teroristických organizací bojí rostoucí síly Kurdů, nejpočetnějšího národa na Zemi, který nemá vlastní stát.

Kurdové jej po první světové válce nezískali. Než byla naplněna Sèvreská smlouva mezi Osmanskou říší a vítěznými mocnostmi Dohody z roku 1920, podle které by Kurdové získali část dnešního jihovýchodního Turecka kolem Diyarbakiru, vyhrál Kemal Atatürk tureckou válku za nezávislost a vzniklo Turecko v dnešních hranicích. Možnost vzniku Kurdistánu na území Sýrie a v Turecku vyloučila tajná Sykes-Picotova dohoda z roku 1916 o rozdělení arabských oblastí ovládaných Osmanskou říší mezi Velkou Británii a Francii, na jejímž základě později vznikly Irák, Sýrie a další státy.

Turecké obavy jsou oprávněné, Kurdové o samostatný stát usilují. Ankara se však především bojí separatistických tendencí vlastních tureckých Kurdů ze Strany kurdských pracujících (PKK), proti nimž doma i v sousedním Iráku zasahuje při vojensko-policejních akcích. Ankara dobře ví, že milice YPG jsou ozbrojeným křídlem syrské Sjednocené demokratické strany PYD, které má blízko k PKK. A turecké zmínky o etnických čistkách v oblastech obývaných Kurdy také nemusejí být propagandou, už dříve byli Kurdové kritizování humanitárními organizacemi za pokurdšťování jezídů. Nikdo není bez poskvrnky.

Turecko-kurdská válka je ale jen jednou z tváří komplikovaného konfliktu. V Sýrii dále probíhá střet mezi vládními silami a odpůrci prezidenta Bašára Asada, mezi nimiž jsou jak umírnění vzbouřenci, tak radikálové. Tento konflikt má i sektářský ráz, protože Asad je alávita, tedy šíita, zatímco vzbouřenci jsou sunnité. Asada proto podporuje šíitský Írán i libanonské šíitské hnutí Hizballáh. Vzbouřence pak sunnitské země Katar, Saúdská Arábie a Turecko, které se obávají rostoucí moci šíitů, neboť i irácká vláda je šíitská. Na rozdíl od radikálních sunnitů, kteří považují šíity za nevěřící, je pro Turecko náboženská otázka až druhotná za národnostní. Hlavním nepřítelem jsou pro Turky sunnitští Kurdové.  Turecko se Saúdskou Arábií však současně soupeří o to, kdo bude mít v oblasti větší vliv a kdo bude hlavní regionální silou, o což usiluje i Írán.

Rusko pomáhající Asadovi zase sleduje své geopolitické zájmy, v Sýrii má jediný přístav ve Středozemním moři Tartús, o který by nerado přišlo. Jeho spory s Tureckem jsou však také součástí dlouhodobého střetu Ruska s NATO.

Vše ještě komplikuje Islámský stát, který sice nemá žádné výraznější spojence, ale je to stále ještě vojenská síla, s níž se musí počítat a je ji potřeba porazit. Bojovníci džihádu mohou páchat atentáty i mimo oblast bojů a dokážou se často z porážek otřepat a znovu zaútočit, k čemuž přispívá schopnost přelévat se podle potřeb z jedné skupiny do jiné méně známé nebo zrovna posilující. Vzhledem k tomu, že každá ze stran v konfliktu ale sleduje i jiné cíle, které mnohdy upřednostňuje, nedaří se Islámský stát tak rychle zlikvidovat, jak by bylo možné a potřeba.

Sýrie se stala multidimenzionální šachovnicí, kde hrají i velcí hráči. I kdyby se však světové mocnosti dohodly na nějakém kompromisním řešení, těžko se dá čekat, že by je ti, jichž se to týká, akceptovali. Syrský prezident Bašár Asad už dal najevo zájem ovládnout celou Sýrii a zdůrazňuje, že případné příměří se nebude týkat vzdušného boje s teroristy, za které považuje všechny své ozbrojené odpůrce. A ani slova ruského premiéra Dmitrije Medvěděva, že o ruských silách v Sýrii rozhoduje ruská vláda, ho neumlčela.

Těžko si lze též představit, že by jakákoli vzbouřenecká skupina souhlasila se setrváním Asada u moci, byť jen dočasným, nebo že by se Kurdové vzdali nejen plánů na samostatnost, ale i na autonomii. A tam, kde selže jednání, promluví zbraně, neboť válka je pokračování politiky jinými prostředky, jak děl Carl von Clausewitz.

I Spojené státy měly po konci korejské války problémy udržet na uzdě válkychtivého jihokorejského prezidenta Li Syn-mana (I Sung-man), který chtěl pochodovat na sever až k čínské hranici. Vzhledem k počtu účastníků syrského konfliktu se tedy dá spíše než jeho brzký konec očekávat libanonský scénář vleklé občanské války, trvající desetiletí. To bude znamenat, že oblast bude nadále semeništěm terorismu, který se nepodaří tak hned vykořenit. A z oblasti bojů budou prchat další lidé.