Což o to, s odříznutím Řecka od schengenu si pohrává i Brusel, který dal Řecku tříměsíční ultimátum pro řešení uprchlické krize. Jenže lídři V4 zase jednou nedocenili reálnou sílu svých zemí v EU, když se tvářili, že situaci takříkajíc vezmou do svých rukou navzdory „neschopné“ EU. A ukázali jisté nepochopení pro to, jak EU funguje.

Řecko, které by zejména Maďarsko a Slovensko rády obětovaly, je členem EU déle než všechny země V4. Odříznout ho od zbytku EU – a de facto ho tak vyloučit ze schengenu – není možné nějakým jednostranným, víceméně nepřátelským aktem. Navíc ve spolupráci s Makedonií, která ani není členem EU. I proto zejména Německo požaduje, aby než vůbec bude nějaký „plán B“ na stole, byly nejprve vyčerpány všechny ostatní možnosti.

Navíc případné odříznutí Řecka by se rozhodně neodehrálo tak, že země V4 pomohou Bulharům a Makedoncům zabarikádovat jejich hranice s Řeckem, a to ať si následně poradí, jak nejlépe umí samo. Případné opevnění severních hranic Řecka je možné jen jako celoevropsky vyjednané řešení, v jehož rámci by EU mimo jiné Řecko kompenzovala za to, že v něm uváznou statisíce uprchlíků. Zazněly i návrhy, že Řecku by bylo výměnou za jeho spolupráci na takovém řešení možné odpustit jeho obří dluhy.

Intervence německé diplomacie proti radikálním řešením, která mohla vzejít z pražského summitu, pokud by duo Orbán-Fico převážilo, byly především pokusem dát zemím V4 najevo, že pustí-li se do sólo akcí, jako je drátování hranic ostatních členů EU proti jejich vůli, mohlo by se jejich jednání obrátit proti nim.

Vzhledem k tomu, jaká roztržka se západem EU hrozila, pokud by země V4 na vlastním uskutečňování „plánu B“ trvaly, český premiér Bohuslav Sobotka ukočíroval summit nakonec dobře. Horkokrevní Maďaři a Slováci mu za to možná jednoho dne poděkují, protože „plán B“ – uskutečněný coby facka EU – by mohl vyústit do „plánu C“, tentokrát bruselského: za hranicemi schengenu a integrujícího se jádra EU by mohly nakonec skončit země V4.