Po minulém textu mě potěšil a zároveň napnul pan J. M. na Twitteru: „Oční seriál od @AlexandrMitrofa se chýlí ke konci! Jsem zvědav na závěrečné rozuzlení.“ Kdyby jen věděl, jak jsem na to byl zvědav já.

Nakonec jsem si řekl, že dělat závěr v podobě nějakých rádoby moudrých tezí nebudu. Všechno, co by čtenář potřeboval k vlastní úvaze a co jsem chtěl sdělit, jsem předtím napsal. Přesto je tu jedna možnost, jak ukázat praktické použití těchto znalostí. Uvést vlastní příklad.

Jak se tedy chovat v tomto konečném světě, který je zařízen v rozporu nejen s ideály, ale i upřímně chápanou spravedlností? Takto postavena připomíná tato otázka startovací bod nekonečné diskuse zachmuřených učenců. Ale nám jde o konkrétní každodenní život. Ve společnosti, kde není z historických důvodů reálné očekávat ani většinovou zapálenost pro demokracii, ani přirozenou převahu hodnot, neřkuli ideálů nad hmotnými skutky.

Mně se vyplácí vlastní ateistický breviář. Věřící přátele bych ale chtěl upozornit, že základem není nic jiného než biblická kniha Kazatel. Děkuji tedy králi Šalamounovi za dílo, z něhož lze tolik uplatnit i dnes, dokonce v situacích, o kterých vědět nemohl.

Tak se sami přesvědčte. Lepší je chudý a moudrý mladík než starý a pošetilý král, který si ani nenechá poradit. Tohle rozpitvávat nebudu z obav o případnou urážku majestátu, ale sedí to náramně. Lepší je slyšet klidná slova moudrých než povyk vládce hlupáků. Pozdrav míří do sálu, kde běží sněmovní debata. Lepší je vyslechnout výtky mudrců nežli poslouchat písničky hlupáků. Narážka na mnohé, kteří se zjevují pod mými texty.

Jenže také platí Přicházej raději naslouchat než přinášet oběť hlupáků – ti ani nevědí, jak špatně jednají! Přeloženo do běžných slov: nevyvyšuj se nad méně chápající spoluobčany, musíš s nimi žít v jedné společnosti, snažit se o mírovou koexistenci a pozvednout zbraň bys měl pouze v odpověď na jejich nespoutanou agresi. A zároveň musíš mít stále na mysli, že kdo čeká vítr, nikdy nezaseje,
kdo hledí na mraky, nikdy nesklidí.

Protože člověk nemá jiné štěstí než radovat se z díla, které je jeho údělem. Štěstí je, když člověk svůj úděl nejen včas rozpozná, ale také ho dokáže naplnit. A pak už si jen čas od času říká: Čehokoli se chopí tvá ruka, tomu se věnuj ze všech sil – vždyť míříš do hrobu, kde není co dělat, kde chybí smysl, moudrost i vědění!

Stejně je z toho nakonec jakési kázání. Tak se omlouvám, seriál skončil. Děkuji za pozornost :-).