Hlavní obsah

Očima Saši Mitrofanova: Mládí není všelék ani univerzální naděje

Novinky, Alexandr Mitrofanov

Foto: Milan Malíček

Alexandr Mitrofanov

Článek

Posledně jsme se rozloučili nahozením otázky, zdali dokáže mladá generace změnit poměry ve společnosti. Už samotné vznesení dotazu vyvolalo reakce na Twitteru. Roztřídím tyto názory do tří skupin.

Za prvé je to totální nevíra v to, že „ti mladí“ předvedou něco lepšího než jejich předci. Dokonce zaznívá, že budou nejspíš horší. K věčným neřestem jako pasivita, nenáročnost, schopnost podlehnout každé špatnosti se prý přidává zhoubný vliv různých těch mobilů a tak, do kterých jen mlčky čumí.

Druhý postoj je uprostřed hodnotící škály. Dobře ho vystihují tyto věty: „Mladá generace. Doufejme. Když Andrej Babiš vystoupil loni na půdě VŠE, byl prý vítán jako rocková hvězda. Tak snad jiní lidé a jinde.“

Zato třetí pozice byla vůči mladým lidem více než vstřícná. Jsou, viděno očima nositelů tohoto názoru, vzdělanější než byli jejich rodiče, poznali život jinde, v demokratickém světě a proto jsou bytostně nakloněni žít v demokracii i ve své vlastní zemi.

Nedávno jsem se čirou náhodou na pár minut viděl s mladým člověkem, který popsaný typ doslova ztělesňuje. Absolvent Oxfordu, s praxí v Evropském parlamentu, perfektní angličtina, nabitost životem tam. Tedy tam pro veliké množství lidí, mezi něž se nyní vrátil domů. Pro něho je to domov, tam i tady. Evropa. Nastoupil na českém ministerstvu zahraničí. Já měl pivo, on si objednal bylinkový čaj. V duchu jsem si řekl (ale to nebylo kvůli tomu čaji, tedy primárně ne): „Po jak dlouhé době dostaneš zaječí úmysly?“

Ne jeden, ale víc lidí, buď ti, kteří se vrátili ze studií či z práce v cizině, nebo jejich starší kolegové z emigrace, mluvilo o odéru dusna a malosti, který je praštil do nosu po tomto přemístění v prostoru. Naopak je víc než dost lidí, i mladých, kterým domácí prostředí voní ve všech smyslech. Mezi nimi budou nejspíše také ti, kteří nadšeně vítali Andreje Babiše. Jinými slovy: myslím si, že mládí není v souvislosti s tématem, které rozebíráme, ani všelék, ani univerzální naděje.

Neznamená to ale, že bych popíral přítomnost a aktivitu množství mladých lidí, kteří odpovídají charakteristice podané optimistou v naší debatě, a zároveň se nechystají emigrovat. Vidím v nich přesně ty skvělé vlastnosti, které optimista vyzdvihl. Nevidím ale – zpravidla, nikoli stoprocentně –  jednu zásadní věc a myslím si, že bez ní to nepůjde.

Veškerá energie, nápady a tvůrčí nadšení, které tito lidé vyzařují, je s to proměnit jejich nejbližší okolí. S velkým obrazem to ale nehne. Proč? O tom někdy příště.

Alexandr Mitrofanov

Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.

Reklama

Výběr článků

Načítám