Článek
Tábor těch, co se migrantů obávají a na jejichž hlavy se občas snášejí obvinění z xenofobie, má ve skutečnosti mnoho odstínů – od v podstatě rasistických názorů až po oprávněné obavy, zda evropské společnosti mohou úspěšně a bez bezpečnostních rizik absorbovat milióny běženců z kulturně a nábožensky velmi odlišných zemí.
Pojem „sluníčkář“ – používaný pro lidi k uprchlíkům vstřícné – je též nepřesný. Typický „sluníčkář“ je vykreslován jako bezbřehý liberál, který bez ohledu na bezpečnostní rizika vítá s otevřenou náručí všechny uprchlíky a odsuzuje přísnější kontroly na hranicích, ba existenci hranic jako takových.
Ve skutečnosti bychom těžko hledali významnější českou osobnost, která něco takového hájí, což ovšem nebrání mnohým konzervativním komentátorům, aby se s tímto mytickým „liberálem“ opakovaně neutkávali ve svých filipikách proti současné migrační vlně. Stejně tak se utkávají s EU, aniž by byli sami schopni nabídnout konkrétní opatření, která by se nějak zásadně lišila od těch, o nichž mluví i levicoví a další liberálové.
Spor se vede spíše o to, jak se k uprchlíkům chovat. Máme se o ty, kteří už zde jsou, nějak podělit s ostatními zeměmi EU? Máme nadřazovat bezpečnostní dimenzi uprchlické krize té humanitární? Povzbudíme další uprchlíky, pokud ukážeme lidskou tvář těm, co zde už jsou?
Názorová mělkost a zároveň značná emocionalita obou táborů naznačují, že uprchlická vlna není skutečným jádrem současného českého sporu. Je to jen další fáze jiného střetu, v němž se oba tábory kryjí do jisté míry s dřívějším dělením na „pravdu a lásku“ versus ti druzí, nebo s dělením na „kavárnu“ a zbytek společnosti.
Česká společnost je prostě čtvrt století po pádu bývalého režimu hluboce rozdělená na lidi, kteří přijímají – byť možná s dávkou kritiky – dosavadní transformaci. A vnímají jako pozitivní výzvu globalizaci, v jejímž víru jsme se ocitli. A na lidi, kteří mají pocit, že se přechod k demokracii a trhu nezdařil, a bojí se nejrůznějších dopadů globalizace.
V podloží současného střetu o uprchlíky prostě leží otázka důvěry v demokracii i v naše národní schopnosti, jakož i otázka naší geopolitické orientace. Linie mezi oběma tábory se přitom všelijak proplétají, takže mnozí, kdo jsou víceméně spokojeni s polistopadovým vývojem, se dnes chtějí opevňovat za národními hranicemi. A leckdy zase naopak.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Navzdory ponuré společenské atmosféře existují ale důvody k optimismu. Válka ve veřejném mínění se totiž zatím nepřelila do radikálních změn ve stranických preferencích. Politické elity to v našem plebejském, antielitářském národě tradičně nemají lehké, ale navzdory současnému běsnění názorových extrémů politický střed zatím pevně drží.