Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Slavík nad námi vynesl smutný ortel - Alex Švamberk

Novinky, Alex Švamberk

Úspěch skupiny Ortel v jubilejním ročníku Zlatého slavíka ukázal, že v souvislosti s migrační krizí jsou větším nebezpečím fašizující tendence ve společnosti než samotní uprchlíci. Těch k nám dorazilo jen pár desítek, zatímco nenávistných výpadů je plný internet a nahnědlá parta si našla tolik příznivců, že byla schopná v žebříčku popularity skončit druhá a její frontman mezi zpěváky třetí.

Foto: Tomáš Reiner, Novinky

Alex Švamberk

Článek

Varování Karla Schwarzenberga, že naše společnost se od masarykovského odkazu první republiky přesouvá ideově k Moravcově kolaborantské protektorátní vládě, není plané.

Člověk nemusí nutně vítat uprchlíky, ale to neznamená, že je nutné zařadit se mezi xenofoby. Ani obavy ale nemají vyústit v rasismus, i když migranti představují riziko, a nejde jen o to, že mezi nimi mohou být skuteční teroristé. Vzhledem k situaci v Sýrii je jen malá šance, že by se vrátili domů, a integrace lidí z odlišného kulturního prostředí je obtížná. Jejich děti a vnoučata se cítí vykořenění a podlehnou snadno radikálním ideologiím, jak se aktuálně ukazuje na Západě. A čím větší je přicházející skupina, tím je integrace těžší, protože ve větším počtu zůstanou imigranti uzavřeni.

Tyto problémy nelze přehlížet, ale pro nás jsou zatím vzhledem k množství migrantů na našem území i počtu těch, které podle Bruselu máme přijmout, relativně nepodstatné. Ovšem nárůst xenofobie, rasismu a i fašizujících tendencí je alarmující.

Úspěch Ortelu to dokládá. Druhé místo mezi kapelami s 27 062 body (vítězný Kabát jich nasbíral o 2700 více) a třetí místo frontmana Tomáše Ortela mezi zpěváky, kde nasbíral 16 472 bodů, neznamená, že by kapela měla na naší hudební scéně skutečně tak silnou pozici, ale rozhodně to nelze smést ze stolu s tvrzením, že jde jen o šikovnou kampaň, během níž se sehnalo dost hlasů. Klip Ortelu Mešita má na Youtube 2,7 miliónů shlédnutí.

Nebrojím za zákaz Ortelu, protože ten by jen zvýšil popularitu kapely. Moc dobře vím, jak takové zákazy fungovaly za socialismu, ale společnost musí ukázat, kde jsou hranice, které už nejde překonat, jako se to stalo na počátku 90. let za „zlatého úsvitu“ rasistických skinheadských kapel, kdy z jejich popularity těžily gramofonové firmy, které věděly, že právě takováto hudba se dobře prodá. Když však vyšlo album Braník Power, skončilo u soudu, byť můj první podnět prokuratura nepřijala, protože prý není zřejmé, že jde o masové šíření výzev k rasově motivovanému násilí. Většina radikálních kapel se dostala do izolace.

I nyní je potřeba, aby se xenofobní a rasistické názory dostaly do izolace. To ovšem nejde za situace, kdy se prezident postaví vedle předsedy Bloku proti islámu Martina Konvičky v den připomínající smrt nacisty zavražděného studenta Jana Opletala.

Konvičkovy výroky o masokostní moučce nemají daleko k výrokům nacistů o Židech. A tvrzení prezidenta, že záleží na pořadatelích, vedle koho ho postaví, je klukovskou výmluvou typu – to míč rozbil okno, ne já. Když chce, moc dobře ví, jaké má osobní pravomoci. A jestliže říká, že by si vedle Konvičky stoupl znovu, pak ukazuje, že jeho názory zastává.

Těžko pak vyčítat pořadatelům, že Ortel z hlasování nevyřadili nebo jej neodsoudili či nevyzvali k vysvětlení postojů. Zdůvodnění, že nechtěli během hlasování zasahovat do soutěže, je nechutně alibistické, i když je smutnou pravdou, že výsledky jsou odrazem stavu společnosti.

Alex Švamberk

Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.

Akceptace nahnědlých ukazuje na selhání demokracie. Nemyslím si, že jsme se dostali až do doby protektorátního ministra školství Emanuela Moravce, ale bohužel už máme blíž ke druhé pomnichovské republice premiéra Berana než k té první masarykovské. I věčný hon na Beneše to potvrzuje. Ani to ovšem není země, ve které bych chtěl žít.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám