Pondělní tematický večer zahájil (deset let starý) pořad Pocta V W, který Jiří Suchý pojal jako víceméně kabaretní pásmo písní a vzpomínek na Osvobozené divadlo.

Na něj navázal (devatenáct let starý) pořad Úsměvy Jiřího Voskovce. V něm Zdeněk Svěrák odvedl kus osvětové práce, když zařadil vedle známých scén z filmů V W také obsáhlou ukázku z Voskovcova účinkování v němých filmech Pohádka máje z roku 1926 a Paní Katynka z Vaječného trhu (1927).

Oba pořady neurazí, i když od doby jejich vzniku byla shromážděna řada dalších dokumentárních materiálů a na téma korespondence Voskovce a Wericha vznikla pozoruhodná hra v Divadle Na zábradlí, která by si zasloužila uvedení v plném rozsahu.

Určitě zajímavější část vzpomínání čeká diváky v sobotu, kdy na Artu odvysílají hned dva filmy z Voskovcovy americké éry.

V prvním tehdy padesátiletý Voskovec hraje sám sebe v příběhu inspirovaném svými vlastními zážitky z roku 1950, kdy byl po svém příletu do New Yorku zatčen a rok internován pro podezření ze spolupráce s komunisty.

Druhým je televizní komedie z roku 1962, která spíš dokresluje, že ani Voskovec, který jinak sklízel ovace kritiky za divadelní ztvárnění čechovovských postav, se nevyhýbal účinkování v lehčích žánrech. Ostatně sám nikdy nepopíral, že řadu menších rolí přijímal jako „TV melouchy“.

V archívech bohužel chybí záznamy představení Osvobozeného divadla ve zlaté éře 20. a 30. let, ačkoli technicky jejich pořízení už tehdy možné bylo. Odlesk jeho atmosféry tak zůstal pro budoucí generace zachován částečně ve čtyřech známých předválečných filmech Pudr a benzín, Peníze nebo život, Hej rup a Svět patří nám.

S jistou nadsázkou by tematickou sérii mohla uzavřít tryzna za díla, která Voskovec nestvořil zásahem vyšší moci v podobě politických a společenských proměn 20. století. Svou domácí slávu, jak známo, vyměnil za občanskou a uměleckou svobodu ve Spojených státech.

„Nechci zůstat zakopán v Praze za žádnou cenu. Jelikož nechci, tak nezůstanu. Chci tam volně a pozitivně dělat. Když mne nenechají nebo když zjistíme, že to nestojí za námahu nebo že mne to tam moc otravuje, tak tam nebudu, i kdybych měl vykopat podzemní chodbu z Vlkánčic do Mont Kisca.“ To napsal Werichovi v březnu 1946, když zvažoval návrat do tehdejšího Československa (Benešova). Vrátil se skutečně jen nakrátko, definitivně odjel o dva roky později.

Stejně jako Werich doma však za oceánem narazil na bariéry, které mu nikdy neumožnily plně realizovat jeho umělecké plány. Největší ztrátou pak bylo, že se dvojici nikdy nepodařilo obnovit spolupráci. Voskovec s Werichem stvořili základ svého díla jako kongeniální duo, každý sám už tak vysoko nedosáhl.

Nespravedlnost je v tom, že zatímco za rozpadem jiných dvojic či tvůrčích uskupení, o nichž platí totéž (S Š, Š G nebo třeba skupiny Beatles), byla většinou smrt nebo osobní spory, za zánik dílny V W mohla jen a pouze všivá doba.