Článek
A to nejen prý proto, že by kupříkladu v Libyi dnes neexistoval chaos, který umožňuje, aby se přes ní uprchlíci do Evropy dostávali, ale i proto, že takový Muammar Kaddáfí, ač to byl jistě brutální diktátor, dokázal přece jen s pomocí svého represivního aparátu zajistit vnitřní stabilitu a nedovolit nekontrolovaný průchod běženců přes území Libye.
Podobné argumenty o stabilitě, kterou přeci jen jakž takž diktátoři zajištovali, když byli v plné síle, lze zaslechnout i na adresu syrského diktátora Bašára Al-Asada nebo bývalého prezidenta Egypta Husní Mubaraka. Západ prý naivně uvěřil, že po nich přijde něco lepšího. Podpora „arabským jarům“ byla neuváženost.
Někteří levicoví intelektuálové zároveň rádi vypočítávají, jakých přešlapů se dopustily před rokem 1989 Spojené státy, když podporovaly ve své snaze zastavit sovětský komunismus některé dosti odporné režimy. Tvrdí, že USA neměly právo přivírat oči nad povahou režimů, s nimiž v bipolárním světě spolupracovaly, o přímé podpoře pro různé diktátory ani nemluvě. Morálně se tím zdiskreditovaly.
Doyen české radikální levice Petr Uhl dokonce napsal, že i proto zahraniční politiku USA považuje za ohrožení míru a demokratických práv a svobod ve světě „mnohem více než světovou politiku SSSR“.
Když ale někteří z těch, kdo jsou tak kritičtí k USA kvůli jejich dřívější účelové spolupráci s pravicovými diktátorskými režimy (a občas i nepřímé účasti na svrhávání režimů, které považovaly za potenciální spojence SSSR, jak se to stalo v podobě podpory pro Augusto Pinocheta v Chile), dnes nemilosrdně kritizují Západ v podstatě za to, že místo toho, aby s některými podobnými diktátory v rozumné míře spolupracoval a udržel tím stabilitu, pustil se v posledních desetiletích do jejich svrhávání, vtírá se chtě nechtě otázka, jakým metrem přesně měří.
Z jakých pozic pak kritizují USA za jejich podporu pro diktátorské režimy v době studené války? USA tehdy došly k názoru, že je lepší ve snaze omezit nebo zastavit šíření komunismu, zejména v Latinské Americe, spolupracovat s pravicovými juntami a podobnými nechutnými režimy, protože ty za ně odváděly špinavou práci v boji s levicovými guerillami a hnutími, které pro změnu často financoval SSSR nebo jeho spojenec Kuba.
Tato cynická hra se hrála na obou stranách, přičemž občas se velmocenské bojiště táhlo prostředkem zasažených zemí, jako kupříkladu v Angole. Bylo to pro obě velmoci výhodnější než se angažovat přímo, protože přímé vojenské angažmá občas vedlo k velkým ztrátám a prohrám, jako v případě americké invaze ve Vietnamu nebo sovětské v Afghánistánu. V obou těchto případech samozřejmě druhá velmoc vyzbrojovala domácí bojovníky a propagandisticky využívala případných porážek svého velmocenského protivníka.
Po roce 1989 se situace poněkud změnila. SSSR se rozpadl a Rusko na čas oslabilo, zatímco USA se staly zdánlivě jedinou supervelmocí. Své bývalé praxe využívání některých diktátorských režimů coby spojence dělajícího za ně špinavou práci se úplně nevzdaly, jako třeba v případě Saúdské Arábie, ale zároveň začaly spolu se spojenci využívat změny v globální rovnováze sil i „prodemokratického“ klimatu k zásahům proti některým diktaturám.
Kritici namítnou, že to byly útoky vedené cynickými geopolitickými zájmy, které se jen účelově skrývaly za idejemi lidských práv a šíření demokracie. Ve skutečnosti to bylo složitější. Jednalo se kupříkladu i o politickou reakci na západní veřejné mínění, které bylo ve věku rostoucí mediální všudypřítomnosti masírováno obrazy masakrů a dalších hrůzných činů páchaných diktátory, jako byl Slobodan Miloševič, Saddám Husajn, Muammar Kaddafí, Husní Mubarak nebo Bašár Al-Asad.
Když někteří lidé na levici nyní tvrdí, že jsme měli tyto diktátory nechat na pokoji, a v míře, která zajištuje stabilitu v severní Africe a na Středním východě s nimi raději spolupracovat, protože výsledky našich invazí a vměšování jsou žalostné, možná mají pravdu, pokud budeme situaci nahlížet čistě utilitárně.
Možná by skutečně bylo lepší nechat takové diktátory dělat jisté druhy špinavé práce za nás stejně, jako nechaly USA za sebe dělat špinavou práci Manuela Noriegu nebo Pinocheta. Stačilo přivřít oči, nevšímat si masivního porušování lidských práv, a nemuseli bychom teď kupříkladu čelit mohutné uprchlické vlně.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Ale někteří naši levicoví komentátoři si pak budou muset vybrat, co chtějí vlastně kritizovat. Jestliže de facto naznačují, že jsme raději měli přehlížet masovému porušování lidských práv diktátory v severní Africe a na Středním východě, protože koneckonců tito diktátoři garantovali alespoň jakousi stabilitu, kterou rozvrácený región dnes nemá, pak jen těžko mohou zároveň kritizovat USA za to, že během studené války na různé diktátory kvůli cynickému geopolitickému kalkulu také spoléhaly.