Článek
Právě ta poslední vlastnost Zemanovi mnohokrát pomohla stejně jako velkým rétorům minulosti. Její obdobu mají i špičkoví pódioví umělci, kteří dokážou strhnut své diváky a posluchače, i když bez hereckého nebo hudebního talentu by jim samozřejmě nebyla nic platná. Ale vystihnout navíc, co by právě teď chtělo publikum slyšet, jim pomáhá stát se hvězdami.
Jako každý talent je však i tento dvojsečný. Pokud se začne nadužívat nebo dokonce zneužívat, končí umělec u prvoplánové podbízivosti. Nebezpečná je i u politika. Může ho dovést k populismu, nebo dokonce k devótnosti.
Zeman má, jako mnozí jiní, rád obdiv davu a této slabosti, která potěší ego, podléhá. V jeho případě nejde o to, že dává všanc umělecké kvality. Mnozí mohou prezidentova slova vyřčená v opojení schopností ovládnout dav použít pro obhajobu své špinavé politiky a činů. Současná hlava státu bohužel nezná míru a neví, kdy může posluchačům udělat radost a kdy ne, svá slova rozhodně neodvažuje na lékárnických vahách.
Když na oslavách státního svátku Korejské republiky Zeman řekl, že pro něj je Korea jen jedna, na tvářích většiny přítomných Korejců se objevil blažený úsměv. To Soul slyší rád. Sice se to obvykle neříká, rozdělená Korea se bere jako fakt, ale sever i jih otevřeně o sjednocení hovoří a obecně se s ním počítá. A pokud by se cítil Pchjongjang Zemanovými slovy pobouřen, nikdo to nemůže našemu prezidentovi vyčítat. Obskurní militaristický autokratický severokorejský režim, který nechává vlastní lid hladovět, protože nesmírné prostředky věnuje budování svého jaderného arzenálu, stejně jednou skončí na smetišti dějin.
Jestliže se podobně otevřeně Zeman vyjadřuje v případě Ukrajiny, je to už riskantnější. Moskva by to mohla brát jako záštitu proti obviněním, že se do dění na Ukrajině vměšuje. Když Zeman naznačuje, že Ukrajina nečelí invazi z Ruska, protože v ní zuří občanská válka, která má své kořeny na Ukrajině, taktické to není, ale má alespoň pravdu. Bez místní podpory by separatisté nebyli schopni tak dlouho ovládat Donbas.
Pokud Zeman prohlašuje, že nepřijel Čínu poučovat o lidských právech a vměšovat se do vnitřních záležitostí, přičemž zdůrazňuje, že Tibet je součástí Číny, je to odpudivá ukázka reálpolitiky, ale bohužel opět pravdivá. Čína je dneska tak velká ekonomická mocnost, že se otázky lidských práv a Tibetu přecházejí. Dalajlamu nezvou ani mnohé demokratické země ze strachu, aby náhodou neodradily čínské obchodníky. A říci, že Tibet je součástí Číny, je jen popisem reality. Tibet o samostatnost ani nežádá, nebo se to neodvažuje. Hezky to nezní, ale takový už je svět a politika.
Tvrdí-li však prezident České republiky, že se přijel do Číny učit, jak stabilizovat společnost, mělo by to vyvolat obavy. Ne snad, že by hrozilo, že bude Zeman ve své vlasti zavádět demokracii po čínsku, to si mohou myslet jedině jeho nejzarytější odpůrci, kteří v něm vidí větší zlo, než jakým je. Rozhodně to ale svědčí o tom, že to Zeman se snahou zalíbit se svým posluchačům – v tomto případě čínským – přehání. Ne trochu, ale hodně. Zvláště ve chvíli, kdy Hongkong zažívá demonstrace, protože jeho obyvatelům nestačí omezená čínská demokracie, neboť znají tu plnohodnotnou britskou a chtějí si svobodně vybírat své zástupce a ne jenom vybírat mezi dvěma třemi schválenými ústřední vládou.
Zeman však hlavně přestřelil ve vyjádření ohledně uznání územní celistvosti Číny, kde zmínil, že její integrální součástí je nejen diskutovaný Tibet, ale také Tchaj-wan, což Peking neustále opakuje. Když už se chtěl zalíbit, stačilo by zmínit, že Praha nemá s Tchaj-wanem diplomatické styky.
A ohání-li se Zeman tak rád ekonomikou, hledáním nových příležitostí a trhů, tak svými slovy si na jeden trh dveře přivřel. Tchaj-wan na jeho slova podrážděně zareagoval, což je docela pochopitelné, protože na něm žijí lidé, kteří odmítali komunistickou vládu Mao Ce-tunga. Tchaj-wan na rozdíl od Tibetu tvrdí, že je nezávislý a uznalo ho přes dvacet zemí světa, další desítky s ním však obchodují. Tchaj-wan sice není tak velký jako Čína, ale jeho hospodářství je vyspělé a výkonné a rozhodně není dobré ho přehlížet.
Podobná slova o neporušitelnosti územní celistvosti jsou v případě Číny dvojnásob nebezpečná, protože Peking vznáší nároky na řadu ostrovů v Jihočínském a Východočínském moři, které patří Vietnamu, Filipínám, Malajsii, Bruneji a Japonsku, a neštítí se ani hrozeb silou. Podobné neopatrné výroky může Čína využít pro obhajobu své imperiální politiky a říkat, že i Česká republika uznává její územní celistvost a do vnitřních záležitostí Číny se nevměšuje. Peking považuje Paracelsovy a Spartlyho ostrovy za součást svého území a chová se, jako by mu už patřily a nešlo o sporná území, protože má v oblasti vojenskou i ekonomickou převahu.
V tomto případě nás může těšit jediné, že jsme malá a celkem bezvýznamná země, jejíž slovo nemá zas tak velkou váhu.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.