Článek
Pentagon její pravost nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. Jeho mluvčí viceadmirál John Kirby sdělil, že „je to bezesporu ten druh materiálu, který byl shozen, takže to není mimo říši možného.“ Pokud se tak skutečně stalo, je to politováníhodná skutečnost, ale fronta u Kobani se přelívá tam a zpátky a tak k omylu mohlo dojít velmi lehce.
Pokud se skutečně dostala do rukou islamistů jedna paleta z dvaceti sedmi, není to žádná tragédie. Bitvu to v jejich prospěch rozhodně nezvrátí. A zbylých dvacet šest palet může naopak dost dobře pomoci Kurdům, kteří podporu potřebují. K zamyšlení je však samotný princip, logika a historie vyzbrojování povstalců ve vnitrostátních konfliktech.
Vyzbrojování jedné z bojujících stran má dlouhou historii. V době studené války velmi brzy pochopily politické reprezentace Východního i Západního bloku, že jejich spor nemůže být vyřešen přímou vojenskou konfrontací. Ta by nevedla k vítězství ani jedné strany, naopak by došlo k vzájemně zaručenému zničení. Tato skutečnost se v angličtině nazývá příznačnou zkratkou „MAD – Mutual Assured Destruction“, která pokud se přeloží jako jedno slovo, znamená „šílenost“. Nic jiného také případná třetí světová válka není a nebyla. Politici, jejich vojenští stratégové a tajné služby se tedy rozhodli vyřizovat si spory v zemích třetího světa a to podporou bojujících proti vládě, která jim nebyla ideově spřízněná.
Z této skutečnosti vycházela také zpráva, kterou si nechal předložit prezident Obama, když uvažoval o vyzbrojování povstalců v Sýrii. Podle ní podpora zbrojní i finanční ke kýženému výsledku porážky toho, kdo má být poražen, nevedla. Jedinou výjimkou je Afghánistán. V něm k částečnému úspěchu došlo. Sovětský svaz v roce 1989 ze země skutečně odešel, ale více než povstalecké aktivity hrály roli samotné vnitřní problémy východního impéria. Mudžahedíni skutečně dosahovali úspěchů proti sovětským vojákům. Ale část z nich později zformovala jádro Al-Káidy a američtí vojáci se svými spojenci museli později bojovat proti americkým zbraním starší výroby.
Podobně to mohlo a bohužel stále může dopadnout také s pomocí povstalcům proti prezidentu Asadovi v Sýrii. Umírněná demokratická opozice byla zcela zatlačena do pozadí a v současnosti hrají roli radikálnější složky a Islámský stát. Z hlediska Islámského státu stačí už zbraně, které ukořistili jeho bojovníci v Iráku. Spojené státy zatím oficiálně protiasadovské opozici zbraně nedodaly. S postupem Islámského státu jsou však stále více ochotní tuto opozici podporovat i vojenskými dodávkami.
Problém tkví ve skutečnosti, že tak se mohou zbraně snadno dostat do rukou Islámského státu. S umírněnou opozicí ho pojí boj se společným nepřítelem a obě strany spolupracují. V minulosti takzvaně umírnění opozičníci vydali islamistům později zavražděného novináře Sotloffa.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Vyzbrojování povstalců a těch, kteří bojují proti společnému nepříteli je věc ošemetná. Politika a obzvláště ta mezinárodní je divoké moře, ve kterém se vlny přelévají. Otázka zní, jak se náš přítel bude chovat, až společného nepřítele porazíme. Zda zůstane nadále přítelem nebo bude mít své vlastní zájmy.