KOMENTÁŘ: Lze rehabilitovat národní stát? - Jiří Pehe

Mezi politology na téma rehabilitace národní politiky a opětovného ustanovení jejího primátu vůči ekonomice píše opakovaně zejména Petr Robejšek. Správně připomíná, že se národní politika dostala do područí nadnárodní ekonomiky a financí. Jenže jeho výzvy k rehabilitaci národní politiky jsou stejně mlhavé nebo nepraktické jako ty Klausovy.

Bylo by proto dobré, kdyby autoři těchto výzev mohli být adresnější. Jak konkrétně si rehabilitaci národní politiky představují?

Hlavním problémem se vskutku zdá být, že zatímco finance a ekonomika fungují již nějakou dobu globálně, národní státy fungují lokálně.

Dalším problémem je, že zatímco globálně fungující korporace a finanční instituce se nemusejí zdržovat těžkopádnými demokratickými procesy při svém rozhodování a mají vzhledem ke svým globálním rozměrům k dispozici velký vějíř možností při svém rozhodování, demokratické národní státy se potýkají s poměrně těžkopádným rozhodovacím procesem, do něhož vstupuje mnoho lokálních aktérů, a svoje problémy nemohou řešit jednoduše kupříkladu přesunem části své činnosti někam na druhý konec světa.

Třetím problémem je nesouměřitelnost globálních trhů na jedné straně a lokálně působících států v ekonomické rovině. Zatímco globální firmy mohou jednotlivé státy „vydírat“ výhružkami, že přesunou svoje operace jinam, nebo že do dané země nepřijdou, národní státy jsou omezené strukturou svého hospodářství, tradicemi, atd. Navíc, jak jsme viděli v případě některých zemí, finanční trhy mají dostatek sil dovést „neposlušné“ země až k bankrotu nebo na jeho pokraj, přičemž rychlý ekonomický sešup takových zemí lze za určitých okolností i zinscenovat s pomocí ratingových agentur, neochoty restrukturovat jejich dluhy, atd.

Robejšek se ve svých textech snaží s inherentním problémem slabosti demokratické politiky ve střetu s globálními trhy vypořádat tak, že jako jedno řešení vidí příklon k autokratičtějším formám vládnutí. Ty mohou být nejen více flexibilní v uspokojování požadavků globálních trhů, ale také si mohou snadněji „dupnout“. Příkladem je současné Maďarsko, jehož lídr Viktor Orbán pohřbívá liberální demokracii coby neefektivní systém a propaguje místo ní národní stát „založený na práci“.

Potíž s těmito řešeními je, že každá rovnice má vždy dvě strany. Více autoritářská forma vlády může být pro spolupráci s globálními trhy lepší, pokud chceme vycházet jejich požadavkům vstříc. To vidíme kupříkladu v současné Číně, s níž se velkým nadnárodním korporacím spolupracuje v mnoha ohledech lépe, než s demokratickými zeměmi, v nichž každé investiční rozhodnutí musí projít složitým procesem.

Problém nastává v okamžiku, kdy si národní státy začnou vůči globálním ekonomickým aktérům příliš „dovolovat“.   Pokud vytvoří příliš přísná kritéria pro podnikání nebo začnou některé odnože nadnárodních podniků znárodňovat, mohou se rychle dostat do problémů, přičemž menší státy jsou nadnárodními trhy v tomto směru více vydíratelné, než ty velké.

Navíc se političtí lídři národních států, pokud nefungují zcela autokraticky, musejí alespoň formálně podrobovat volbám, a nadnárodní korporace mají spoustu možností, jak s pomocí velkých peněz pomoct k moci k nadnárodním ekonomickým zájmům vstřícnějším oponentům.

Když kupříkladu Orbán tvrdí, že jeho inspirací je Čína nebo Rusko, popřípadě Indie, zcela pomíjí velikost těchto trhů, která je dána počtem obyvatel a území. Malé země, jejichž HDP je často menší než bohatství největších nadnárodních korporací, jsou ve zcela jiné situaci.

Rehabilitace národní politiky tedy nepůjde snadno dosáhnout tak, že si jednotlivé národní státy začnou na nadnárodním kapitálu separátně něco vynucovat, nastavovat jim vlastní pravidla, atd. Budou-li jednat izolovaně, nadnárodní korporace a finanční instituce, které v takových zemích podnikají, buď odejdou, anebo si vynutí vstřícnější chování tím, že budou podporovat oponenty „odbojných“ národních lídrů.

Rehabilitace národních států by mohla fungovat, kdyby postupovaly v nastavování pravidel hry pro nadnárodní trhy jednotně, jenže to nás kruhem vrací zpět k nějaké, byť třeba minimální, formě nadnárodní integrace či úzké koordinace.

Jinými slovy, národní státy a národní politiku jen těžko dokážeme rehabilitovat tak, že opustíme kupříkladu Evropskou unii a naše národní politika pak bude spolupracovat, popřípadě bojovat s nadnárodními trhy sama. Paradox případné rehabilitace národních států spočívá v tom, že posílení významu národní politiky je možné dosáhnout do jisté míry jen ve spolupráci s ostatními zeměmi - buď na regionální úrovni anebo globální úrovni. Že přitom občas vnikají nadnárodní byrokratické elity, které takovou spolupráci zajišťují, je jistě nepříjemný vedlejší efekt, ale přivést takové elity pod demokratickou kontrolu je v posledku snadnější, než vyhrát bez pomoci jiných zemí souboj s nadnárodním kapitálem.

Diskuze o rehabilitaci národních států není sama o sobě zcela scestná. Advokáti této cesty by ale měli být konkrétnější v tom, jak přesně si takový proces představují. Jisté je, že boucháním do stolu toho menší a středně velké země, které jsou všechny ekonomicky závislé na globálně fungující ekonomice, nedocílí