Článek
Série operací v královéhradecké fakultní nemocni, pražském Motole a terapie v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech nakonec studenta tělesné výchovy z brněnské univerzity a nadějného sportovce posadila prozatím alespoň na invalidní vozík.
Koncem června přijel Martin po desetiměsíční léčbě konečně domů s úmyslem nic nevzdat. „Nepamatuji se, že bych někdy propadl depresi. Když jsem se probral po první operaci, měl jsem na tváři úsměv a uvnitř vědomí, že opět budu chodit. Kladruby mi hodně pomohly. Doma pokračuji v započatém tréninku k soběstačnosti. Kladruby mi popravdě řečeno scházejí. Cvičení, vstřícný personál i pacienti. Doma je ale přece jenom doma.,“ svěřil se pohublý, ale nezlomený mladík.
Cíl: znovu stát na nohou
Martin přišel o sportem vypracovanou atletickou postavu, která mu pomohla k titulu Muž roku. Tvář dávno nezdobí sebejistý úsměv vítěze. Jiskry v pomněnkových očích zračí pokoru před tragickou hříčkou osudu a zároveň tvrdou vůli bojovat do úplného konce. Cílem je stát znovu na nohou.
Terapeuty suplují rodiče. „Nabízeli mi elektrický vozík. Odmítl jsem. Zlenivěl bych, a to by bylo špatné,“ předjímá. Vozíčkáře nenechali ve štychu ani kamarádi. „Žádného jsem neztratil, naopak přibyli další. Berou mne ven. Sem tam mě někdo z lidí pozná a prohodí se mnou pár slov. Podpora je příjemná. Rozhodně se nenudím,“ popisuje Martin v pokojíku panelákového bytu.
„Teď, když to beru zpět, nestál jsem vzor kruté skutečnosti snad před žádnou nepřekonatelnou překážkou. Uběhlo nějakých deset měsíců, neznamenajících v životě člověka takřka nic, a vzdor prvotním prognózám už dokážu ovládat invalidní vozík. O úspěch medicíny ale půjde, až budu zase chodit,“ prohodil se smíchem.
Soutěž Muž roku bere Martin Zach s veselým nadhledem jako následné neveselé události. „Šel jsem do toho z hecu. Skoku nepředcházelo vítězné opojení. Skákal bych stejně jako každý rok. Paradoxně jsem se díky tomu stal nejznámějším Mužem roku v historii soutěže, kterou jsem slušně zprůhlednil,“ neztrácí humor.
Cíl číslo jedna pro Martina nyní představuje zdárně ukončit vysokou školu. „Zbývají mi dva poslední semestry. Školu jsem musel kvůli úrazu přerušit a letošním zářím chci pokračovat. Potom se uvidí,“ plánuje.