Článek
Závěť je sice nadřazena nad dědickou posloupností určenou zákonem, přesto ale i pro režim závěti existuje nepominutelný dědic. Tím se po smrti zůstavitele stává potomek. Lze ho za určitých situací i vydědit. Nemůže se tak ale učinit jen jednou větou a z jakéhosi rozmaru či osobní nevraživosti. Zákon jako důvod zmiňuje například jeho dlouhodobý nezájem o zůstavitele. Nezájem se pak u soudu dokládá třeba svědecky.
„Závěť pamatuje i na možnost vydědění. Pak nepominutelný dědic nemusí obdržet ani povinný díl,“ uvedl prezident Notářské komory Radim Nebauer.
Jedna věta stačí
„Vydědění lze uplatnit v případě, kdy se jedná o osobu, jež neposkytla pomoc v nouzi, trvale neprojevuje zájem o zůstavitele, byla odsouzena za spáchání trestného činu svědčícího o jeho zvrhlé povaze, nebo když tato osoba trvale vede nezřízený život či je tak zadlužena nebo si počíná tak marnotratně, že existuje obava, že se pro její potomky nezachová povinný díl,“ dodal pro Právo Nebauer.
Jenže jak v rámci Stálé konference českého práva (SKČP) připomíná soudce Nejvyššího soudu a specialista na dědické právo Roman Fiala, i na tyto situace je třeba pečlivě nahlížet.
Vzpomíná si v této souvislosti na případ, kdy za nezájem o dědečka jeho vnučka nemohla, protože jí to tak „nalajnoval“ ještě za jejího dětství jeden z jejích rodičů. Vnučka byla jako desetiletá odstěhována do Ameriky a nebylo jí umožněno dědovi ani zavolat.
Jenže z dědictví po dědovi měla být vyřazena právě pro nezájem o něj. V tomto případě soud její vydědění, o které přes dědečka usilovala druhá větev rodiny, neuznal.
Jeden po druhém
Jak se řeší případy, když závěť jako taková nebyla sepsána, ale manželé byli manželi jen formálně, třeba proto, že se samotný rozvod táhl léta, nebo prostě proto, že nechtěli papírování s rozvodem, ale každý už žil s někým jiným? Má nárok na dědictví druh či družka, který s manželkou, resp. manželem ve skutečnosti žije?
„V první dědické skupině jsou manželka/manžel a děti. Pokud jsou stále manželé, dědí jeden po druhém, protože manželství je z hlediska dědictví ve vyšším postavení než druh/družka. Stačí však ještě za života napsat jednu větu a předat ji notáři: Nechci, aby po mně dědila manželka/manžel, jméno, datum, podpis. Tečka. A není dále třeba už nic zdůvodňovat. Umožňuje to občanský zákoník,“ vysvětluje soudce Fiala.
Závěť je každopádně klíčovým dokumentem. Může se i měnit. „Jedná se o odvolatelný jednostranný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti zůstavuje, tedy přenechává jedné či více osobám podíl na pozůstalosti,“ připomíná Nebauer.
Jestliže zůstavitel sepíše platnou závěť a popíše, jak má být s jeho majetkem po jeho smrti naloženo, nedojde k dědění ze zákona. I závětní dědic má právo dědictví odmítnout, nemá-li stanoveného náhradního dědice. Pak se postupuje podle zákonem stanovené posloupnosti.
Dědická smlouva: papír k ničemu
Pozor, závěť sepsaná u notáře není to samé co dědická smlouva. Institut dědické smlouvy ustanovil „nový“ občanský zákoník.
Jenže jak upozorňují soudci, dědické smlouvy jsou vlastně k ničemu, protože mohou řešit jen tři čtvrtiny majetku, a jak zdůraznil na SKČP předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápal, když poté potomci podmínky smlouvy nedodrží, tak se vlastně nic moc neděje. Není reálně vymahatelná. Proto se závěť sepsaná u notáře jeví jako nejjistější.
Zákonná posloupnost
Není-li sepsána závěť, tak jako první dědí stejným dílem děti a manžel nebo manželka. Nedědí-li některý z potomků, zákonem daný podíl připadá jeho dětem. Totéž platí v případě vzdálenějších potomků.
Pokud nedědí potomci, dědictví připadá manželovi, zůstavitelovým rodičům, popřípadě všem dalším osobám, které se zůstavitelem sdíleli společnou domácnost po dobu nejméně jednoho roku před smrtí nebo na něm byli výživou závislí.
Také v tomto případě dědí všichni pozůstalí stejným dílem. V případě manželky či manžela se však musí jednat o nejméně polovinu pozůstalosti.
Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, připadá stejným dílem dědictví zůstavitelovým sourozencům a opět osobám žijícím se zůstavitelem nejméně jeden rok před smrtí. Pokud některý ze sourozenců nedědí, podíl připadá jeho dětem.
Poslední v řadě dědiců je stát
Nedědí-li nikdo z předešlé třídy, dědictví si mezi sebou stejným dílem rozdělí prarodiče zůstavitele. Nedědí-li žádný z dědiců čtvrté třídy, v páté třídě dědí praprarodiče zůstavitele. Jedna polovina je určena praprarodičům zůstavitele ze strany jeho otce, druhá praprarodičům ze strany jeho matky. Pokud jeden z dvojice dědit nemůže, uvolněnou osminu přebírá druhý z páru. Pokud nemůže dědit celá jedna dvojice, podíl připadá druhé dvojici ze stejné strany. V případě, že nedědí žádná z dvojic jedné strany, dědictví se rozdělí mezi dvojicemi druhé strany.
V šesté třídě dědí stejným dílem děti dětí sourozenců (praneteře a prasynovci) a děti prarodičů zůstavitele (tety a strýcové). Nemůže-li dědit ani jedno z dětí prarodičů, pozůstalost připadá do rukou jejich dětí (sestřenice a bratranci).
Při dědickém procesu může dojít i k variantě, kdy jeden z dědiců je se zůstavitelem příbuzný z více než jedné strany. Takový dědic má zákonné právo dědit z každé jednotlivé strany. Není-li dědiců nebo pokud dědictví odmítnou jako celek, připadá dědictví státu. Jedná se o odúmrť.
