Jak si vysvětlujete, že od Kanady po Indii probíhají proti Barnevernetu protesty?

Demonstranti ze zahraničí nemají o Barnevernetu poznatky. Jejich informace jsou jednostranné. Ve světě je o Barnevernetu spousta mýtů, ale nechci tvrdit, že jsme bez chyb a že se nemůžeme zlepšit.

Protestů si všimla norská média, takže možná bude i debata o Barnevernetu a ta je vždy užitečná. Každý systém potřebuje kontrolu, každý systém se může zdokonalit. Nevztahuji to však k žádnému konkrétnímu případu.

Norská vláda vydala směrnici, podle níž se mají brát v potaz i vazby dětí cizinců na jejich domovinu.

Ano, pokud má dítě vazbu na jinou zemi, musí se Barnevernet případem zabývat důkladněji. Předminulý pátek Norsko ratifikovalo Haagskou úmluvu z roku 1996, takže doufáme, že to ulehčí situaci našim zahraničním občanům.

Co se pro vás mění?

V Norsku 1. července vznikne nový centrální úřad, který bude komunikovat s českým Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Norsko bude schopno předat jurisdikci za dítě do ČR. Předpokládáme, že k přemístění dítěte do jiné země dojde ještě před tím, než nastane rozhodnutí norské krajské komise. Bude záležet na vůli rodičů.

Jaké jsou pro vás důvody pro odebrání dítěte z rodiny?

Důvodů může být víc, ale jedná se velmi často o hrubé násilí. Smyslem zákona na ochranu dětí je, aby byl zaručen harmonický vývoj. Těžko říct, kdy Barnevernet zakročí, protože se jedná o dlouhodobý proces.

Jak často se dítě vrátí do rodiny?

Takových případů je velice málo, méně než sto ročně. Když Barnevernet převezme péči o dítě, je situace natolik vážná, že rodina musí projevovat výrazné zlepšení, aby bylo dítě vráceno. Rodiče, kteří byli psychicky nemocní, musí prokázat, že se jejich situace markantně změnila.

Kdo rozhoduje, že bude dítě odebráno?

Každá samospráva má svou pobočku Barnevernetu. Kdokoliv, policie, zdravotní služby, škola, školka se může na ni obrátit. Často i sami rodiče požádají o pomoc.

Pokud by měl Barnevernet zakročit pokaždé, když dítě dostává sladkosti nebo rodič před ním pije alkohol, tak by v Norsku nezůstalo doma jediné dítě. Agnete Krogvigová

Pracovníci Barnevernetu vyhodnotí situaci a co s ní dělat. Pak přichází průzkum, během tří měsíců je třeba zjistit, zda se varování zakládá na pravdě. V první řadě kontaktuje Barnevernet matku. Pak jsou na řadě další aktéři a Barnevernet má dost pravomocí na to, aby získal všechny potřebné informace od všech lidí, kteří dítě znají.

Můžete uvést modelovou situaci?

Když si ve školce všimnou, že dítě chodí pozdě, je špinavé, má modřiny a z matky táhne alkohol, Barnevernet zjišťuje, co se za tím skrývá. Zaměstnanci Barnevernetu řeknou matce, že dané informace jsou znepokojující, a zeptají se, co si o tom myslí, co je na tom pravdy a zda souhlasí, že si o ní získají další informace. Velmi často rodiče reagují pozitivně.

Více o tématu
Úřad v Norsku bude moci posílat odebrané děti z českých rodin zpět do ČR
České děti odebrané v Norsku se automaticky vracet nebudou, upozornil šéf úřadu

Pak pracovníci Barnevernetu osloví lékaře, sousedy, kohokoli, kdo to dítě zná.

Pokud rodič odmítne spolupráci, je to přitěžující okolnost?

Ano. A Barnevernet má právo získávat informace proti vůli rodičů.

Co následuje po tomto průzkumu?

Barnevernet může kauzu odložit, ukáže-li se, že je vše v pořádku. Nebo může usoudit, že vše v pořádku není a že matka potřebuje dobrovolnou pomoc. Rodiče ji mohou přijmout, nebo odmítnout. Pokud odmítnou a případ není vážný, tak ho musí Barnevernet odložit.

Za jakých okolností se odebírá dítě z rodiny?

Pokud je situace stále velmi vážná i po třech měsících, matka je pořád opilá, nerozumí svým dětem, mlátí je a nejeví sebemenší snahu situaci zlepšit, tak dojde na přemístění dítěte.

Takže týrané dítě zůstává v rodině po tři měsíce, aniž by se zasáhlo?

Pokud Barnevernet dostane akutní varování, že dítěti hrozí vážná újma, vezme ho ihned. Pak má na vyhodnocení situace šest týdnů. Když dojde na akutní rozhodnutí, přebírá kauzu krajská komise.

Jaká?

V zahraničí tento systém moc nechápou. Přes krajskou komisi jde každé rozhodnutí, které Barnevernet přijme. Komise má správní rozhodnutí jako soud a je samostatná. Členy jsou soudce, sociální pracovník nebo psycholog a jeden laik.

Norové mají obrovskou důvěru ve svůj státní systém. Skoro slepě věříme, že stát dělá vše pro dobro občanů.Agnete Krogvigová

Rodič má právo na advokáta, kterého platí stát, ale vybírá si ho sám. Každá strana může předvolat svědků, kolik chce. Jednání zaberou až tři dny. Pokud rodiče prohrají, mohou se odvolat k běžnému soudu.

Může být přitěžující okolností, pokud rodič případ medializuje nebo „příliš projevuje emoce“, jak je popisováno v ČR?

Pokud matka umístí fotky dětí na internetu, pak je tento fakt použit před komisí jako argument proti matce.

Je snad přitěžující okolností, když se rodič bere za své dítě a využije všech prostředků?

Případ od případu je jiný. Dá se říct, že když rodič medializuje svou kauzu a prezentuje osud svých dětí, tak to lze chápat, že nebere ohled na děti, ale spíš na sebe.

Často se setkáváme s tím, že rodiče nevnímají své omezené schopnosti. Místo toho, aby se zaměřili na nápravu své situace, napnou veškeré úsilí na boj proti Barnevernetu. Norská média skoro nikdy nepíšou o jednotlivých případech, a proto pro nás medializace není velké téma.

Místní média vnímají tyto případy tak, že nejslabší strana, tedy děti, nemá možnost se vyslovit. Ale vím, že v zahraničí se to řeší a o konkrétních případech se píše.

Tyto případy ale řeší i prezident, premiér, ministr zahraničí…

Mluvíte o České republice? To je těžká situace, pracujeme ve striktní mlčenlivosti. Ani já neznám žádný konkrétní případ, ani norští politici o nich nic nevědí. Když prezident pošle dopis do Norska, tak nemají možnost reagovat, protože nevědí, o co jde. Pouze si jsou vědomi, že Norsko je právní stát a situace asi byla dost vážná, že vyžadovala odebrání dětí.

Média podle mě znají jen jednu stranu sporu, takže vyváženost tam vždycky chybí. Spis z komise může poskytnout jenom matka.

Ale chápeme, že cizinci mají nedůvěru k našemu systému. Navštívila jsem však kolegy v ČR a musím říct, že principy a zásady, které platí v Česku, jsou velmi podobné. Je tu jeden významný rozdíl: Norové mají obrovskou důvěru ve svůj státní systém. Skoro slepě věříme, že stát dělá vše pro dobro občanů.

Vám tedy připadá, že český systém je v pořádku?

Český systém komentovat nechci. Navštívila jsem v ČR několik dětských domovů a podle mě to fungovalo velmi dobře. V dětských vesničkách nám popisovali, že se často stává, že rodiče sami přicházejí a odevzdávají své děti, protože přišli o práci a bydlení. To by se v Norsku nestalo.

Co by dělal Barnevernet?

Není možné, aby to došlo tak daleko. Sociální služba by rodičům poskytla peníze na bydlení. Stát poskytuje byty pro rodiny s dětmi v nouzi, to je obrovský rozdíl.

Jak moc bere Barnevernet ohled na sourozenecké vazby?

Stává se, že se sourozenci rozdělí. Je to problém, ale občas je těžké najít pěstounskou rodinu, která je ochotna převzít dvě až čtyři děti. Přitom je snaha, aby byla ústavní péče co nejkratší.

Vrchní právní poradkyně norského ředitelství pro děti a mládež Agnete Krogvigová

Vrchní právní poradkyně norského ředitelství pro děti a mládež Agnete Krogvigová

FOTO: Jiří Mach, Právo

Děti odebrané rodičům mají za sebou velmi často dlouhodobější týrání. Mohou mít psychické, emocionální problémy, mohou navázat vztah k pěstounským rodičům. Pokud vyžaduje každé dítě obrovskou péči, tak to jedna pěstounská rodina nezvládá.

Někdy také třeba starší sourozenec fungoval jako rodič a pak může být lepší vazbu přerušit. Ale jsme si vědomi, že lze zapracovat na tom, aby měli sourozenci možnost se setkávat. Máme silnou organizaci lidí, kteří vyrostli u pěstounů. Známe jejich zkušenosti a dávají nám odborné rady.

Jaké?

Ptají se nás jednak, proč jsme nezakročili dřív. Jednak nám říkají, že bylo dobré, že jsme nenechali sourozence spolu, avšak že měli zůstat v kontaktu.

Je přitěžující okolnost i to, pokud dítě dostává sladkosti, jak je týden dlouhý?

Nesmysl.

A co fyzické tresty nebo popíjení před zraky potomka?

To je až absurdní. Pokud by měl Barnevernet zakročit pokaždé, když dítě dostává sladkosti nebo rodič před ním pije alkohol, tak by v Norsku nezůstalo doma jediné dítě. Tohle je trochu legrační.

Čtěte také: Za plácnutí přes zadek vám dítě nevezmou. České matky v Norsku se úřadů nebojí

 A fyzické tresty?

Zákon zakazuje bít děti. Ale ne každý rodič, který z výchovných důvodů bije své děti, musí o ně přijít. Každé podezření, že rodič své dítě bije, prověříme, a potvrdí-li se, upozorníme ho, že by měl napravit své jednání. V případě hrubého násilí je však dítě okamžitě odebráno.

Barnevernet nechce odebírat děti rodičům, naším zájmem je, aby o dítě pečoval rodič. Klíčový je harmonický vývoj dítěte. Platí u nás zásada, že náš zákrok má být co nejmírnější, a upřednostňujeme dobrovolnou pomoc.

Ještě v roce 1950 si 99 procent rodičů myslelo, že je úplně normální děti bít. Dnes se bavíme o pěti až deseti procentech. Máme dost vědeckých průzkumů, které dokládají, jak je špatné, když dítě vyrůstá v násilných podmínkách.

Může komise nechat odebrat dítě, i když policie nenajde důkazy o násilí ani hrubém zanedbání péče?

Krajská komise a trestní řízení jsou dvě různé věci. Barnevernet může mít informaci o bití dítěte, ale nenahlásí to policii. Když se však vede trestní řízení, tak se musí předkládat nezpochybnitelné důkazy o tom, že se něco stalo. Policie je proto zapojena jen do velmi malého počtu případů, které Barnevernet řeší.

Ráda bych popsala jeden případ. Žena měla dítě s jedním otcem, další dvě s druhým. S tím prvním byla v ostrém konfliktu, což mělo na syna dopad. Měl velké problémy ve škole, propadl a měl silnou nadváhu.

Matka měla výrazné fyzické i psychické osobní problémy. Jakž takž se o syna starala, chodila s ním k lékaři, ale nedokázala dítěti třeba podávat vhodná jídla. Domácnost byla v totálním chaosu, ostatně jako vše kolem.

Nejstarší chlapec se musel starat o ostatní dva sourozence. Ti také měli zdravotní problémy, které jsou v těchto případech typické, tedy ADHD a Aspergerův syndrom.

Lidé z okolí měli o děti dlouhodobě obavy. Nejstarší pořád přibíral, chodil málo do školy, nenavštěvoval školní kroužky, sociálně vypadl. Škola o něj měla starosti, stejně tomu bylo ve školce dvou mladších sourozenců.

Barnevernet se jim snažil pomoci mnoho let, ale nemělo to velký efekt. Matka měla tolik osobních problémů, že se těžko dokázala postarat sama o sebe. Nebyla ani schopna využít pomoci, kterou jí Barnevernet dával.

Děti tedy odebral?

Ano a krajská komise to podpořila. Bylo totiž naprosto jasné, že se o ně matka nedokáže starat. Ne proto, že by byla zlá, ale nebyla toho schopna. Neměla by tedy být stíhána policií.

Mohla matka zůstat i nadále ve styku s těmi dětmi?

Starší syn za matkou pravidelně dojížděl. U mladších byla četnost návštěv menší. Barnevernet chtěl, aby děti navázaly emocionální vztah se svými pěstouny.

Jaká je šance, že se děti vrátí ke své biologické matce, pokud navážou s pěstouny emocionální vztahy?

Rozhodování je vždy velmi složité a hraje v něm roli spousta faktorů. Pokud matce trvá deset let, aby napravila svou situaci, tak je šance podstatně menší, než když to stihne za rok.

Existuje nějaká lhůta, během níž musí proběhnout odvolací soud?

Rodiče se mohou odvolat do 12 měsíců od rozhodnutí krajské komise. Pokud se situace rodičů prokazatelně zlepší, může být rozhodnutí změněno ještě dřív.

Tady není prostor pro „kdyby“, každé rozhodnutí je fatální. Jak moc se bere v potaz názor dítěte?

Podle norského zákona má dítě právo, aby bylo vyslechnuto. Dítě je zapojeno ve všech fázích intervence. Také u krajské komise má dítě svého zástupce. Je-li dítěti víc než 15 let, má i svého advokáta.