Článek
Jenže fakultní nemocnice se zdráhají je používat jen kvůli tomu, že stále neexistuje zákon o zdravotnickém nadstandardu, podle něhož by je lidem mohly naúčtovat.
„Ve fakultních nemocnicích řízených přímo ministerstvem zdravotnictví odmítají lehké sádry z pryskyřice dělat. Obávají se postihu, aby se nedostali do právní kolize. Zrušila se totiž vyhláška o nadstandardní péči, ale patřičný zákon neexistuje. Jsme tak v situaci, kdy není jasné, podle jakých pravidel se to může používat,“ informoval na nedávném parlamentním semináři organizovaném občanským sdružením Koalice pro zdraví Josef Liška z oddělení ortopedie a traumatologie pražské Nemocnice Na Františku.
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
VZP: Doplatek není podle práva
Ústavní soud totiž před dvěma lety stanovil, že tzv. zdravotnický nadstandard, tedy věci a úkony, které nehradí zdravotní pojišťovna, nemůže být právně zakotven pouze vyhláškou, ale musí být upraven zákonem. A ten stále není.
Mimo jiné i proto, že to, co je a co už není ve zdravotní péči standard, na nějž mají pacienti nárok ze zdravotního pojištění, se zákonem velmi obtížně taxativně vymezuje a shodu nenalézají ani lékaři, ani právníci. Zrovna u umělé sádry však problém není. Lidé je podle doktorů chtějí. Pojišťovna hradila aplikaci a pacient zkrátka u plastové sádry doplácel rozdíl v řádu několika stovek korun.
Jenže jak uvedl lékař a zároveň právník a náměstek ředitele pro zdravotní péči Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) Petr Honěk, právníci VZP jsou toho názoru, že takové doplatky nyní kvůli neexistenci zákona nejsou právně podložené – i když pacient si doplatit chce.
Bez ohledu na to, zda je to právně na vodě, nebo ne, tak například právě v Nemocnici Na Františku umělé sádry aplikují dál. „Stává se, že dítě se zlomeninou odvezou do fakultní nemocnice, kde mu dají klasickou sádru. A pak to tady předěláváme. Jsou lehké, mohou se namočit, dostane se do oblečení, nesvědí a nedráždí pokožku. Lepší fixace s menším objemem, i když ne úplně každý ji snese. Už to jednou fungovalo, proč najednou ne?“ diví se doktor Liška.
Právníci a lékaři se na parlamentním semináři shodli v tom, že není úplně správné, aby zdravotnický standard určovala pouze matematika a sazebník pojišťovny, i když je logické, že disponuje ohraničeným rozpočtem.
Bezplatná ano, ale ne zadarmo
Podle nich by se nemělo hledět jen na cenu zdravotnického materiálu či prostředku. V propočtech, zda to či ono hradit z pojištění, by se mělo kalkulovat i s tím, zda daný prostředek vede k rychlejšímu návratu pacienta do běžného života, protože to zase ušetří náklady v sociálním systému.
„Bezplatná zdravotní péče, jak zakotvuje ústava, ale neznamená, že je zadarmo,“ dodala místopředsedkyně Výboru pro zdravotnictví Soňa Marková (KSČM).
Podle právníka specializovaného na zdravotnictví Jana Zahálky bezplatná péče není nekonečná a má nějaké ekonomické mantinely. „Mantru absolutní bezplatnosti, tak jak by se někomu mohla jevit z ústavy, nelze použít. Samotné rozdělení na hrazenou a nehrazenou je v souladu s ústavním pořádkem. Problém ale tkví v neostré hranici hrazených služeb,“ dodal.
Potíže s jejich vymezením zdaleka nejsou jen v případě fixací zlomenin, ale třeba i v porodnicích, kde přibývá nových služeb a doplňkových vymožeností, či při operacích očních čoček.