Fotografováním opuštěných objektů upozorňují urbexeři na jejich chátrání

Zachytit atmosféru dávných časů opuštěné budovy, to je hlavním cílem urbexerů. Zároveň někteří svými tajnými „úlovky“ trumfují své kolegy z jiných týmů. To, co mladí umělci vyfotí, je totiž tajné.

„Místa hledáme pomocí map na internetu nebo na ně narazíme náhodou. Jejich přesnou adresu ale nikdy neuveřejníme, kdo si tam chce také něco nafotit, musí si místo vypátrat sám. Ale na rozdíl od některých kolegů není naším cílem se s ostatními předhánět, prostě nás to baví,“ uvádí nadšenec Michal (25) ze čtyřčlenného Urbex Team Kralupy.

Fotografiemi na svých facebookových stránkách nejen prezentují nový druh umění, ale také jimi chtějí na konkrétní budovy upozornit. „Některé památky jsou v takovém stavu, že je to až ostuda. Posprejované zdi, všude bordel. Naopak některé vily či zámky jsou ve stavu, že bych se tam ihned nastěhoval,“ vysvětluje další člen kralupské skupiny David (24).

Svými snímky tak chce upozornit na zbytečně chátrající objekty a zloděje s vandaly, kteří místa ničí. Přitom by si některé hrady, zámky či bývalé lázně opravu zasloužily a určitě by našly i uplatnění.

„Navíc jsme kolikrát poslední lidé, kteří budovu navštíví. Pak začne demolice a nikdo si na místo už nevzpomene. My ale zachytíme atmosféru navždy,“ dodává David.

Někdy ale nadšenci neoprávněně vniknou i do objektů se zákazem vstupu, kde hrozí nebezpečí úrazu. Většinou jsou to bývalé továrny, ale i opuštěné haly ve stále fungujících podnicích. Lezení přes plot, přeskakování zdí či schovávání se před kamerovým systémem není pro urbexery nic neobvyklého.

„Maximálně nás vyvede ochranka či člen demoliční firmy. Policii málokdo zavolá vzhledem k tomu, že na místě nic nerozbijeme,“ vysvětluje Michal. Při jedné z jejich posledních akcí ale někdo z místních policii přece jen zavolal. „Chytli nás v baráku, kam jsme vlezli oknem. Prohledali nám batohy s tím, že urbex znají, a dostali jsme pokutu 300 korun,“ dodává David. Na dokladu o pokutě stálo: vlezl do volně přístupného objektu, čímž svým jednáním pohoršil místní obyvatele.

Hlavní zásadou kralupského týmu je ale neničit. „Nikdy jsem nerozbil okno ani nevypáčil zámek. Pokud je někde zavřeno, tak tam prostě nejdeme. Na místech také nic nebereme, urbex je pouze o průzkumu,“ uvádí David, kterého na této činnosti láká nejvíce adrenalin, rychlá akce a dobrodružství. „Také mě fascinuje atmosféra některých míst. Často přemýšlím, jak to v budovách vypadalo za dob jejich největší slávy,“ dodává.

Pro Michala je urbex únikem od reality. Některé objekty vypadají, jako by je lidé opustili včera a na místě se zastavil čas. „Ze začátku se vždy trochu bojím do objektů vniknout, ale když už jsem tam, naplno si užívám to tajemno, které na některých místech je,“ vysvětluje.

Není proto nic neobvyklého, když se urbexeři vydají do bývalé olejárny, psychiatrické léčebny, doktorské vily, ale třeba i starého krematoria. Vždy se na místech najdou zajímavé předměty, které stojí za vyndání foťáku z batohu, ať už jsou to staré přístroje, dokumenty, či fotografie.

Někdy jsou objekty dokonce tak dlouho nedotčené lidskou rukou, že už si je bere příroda zpět. „Je hodně zajímavé, když ve staré hale roste například tráva či mech a dochází tak ke kontrastu mezi technikou a přírodou,“ líčí Michal.

Urbexeři často využívají právě barevných kontrastů. Většinou své fotografie ještě upravují pomocí různých programů. Starý ošuntělý dům tak po zásahu novodobých dokumentaristů může na snímku vypadat jako to nejromantičtější místo na světě a obyčejné schody v opuštěném zámku připomínají cestu do kouzelné Říše divů.