Hlavní obsah

ČTVRT STOLETÍ SVOBODY: Za svobodu jsme se museli postavit sami, vzpomíná Milan Kňažko

Při příležitosti 25. výročí událostí 17. listopadu oslovily Novinky.cz přímé aktéry tehdejšího dění, aby okomentovali události i osobní očekávání, která změnu režimu provázela. Milan Kňažko, herec a jedna z vůdčích osobností slovenského hnutí veřejnost proti násilí (VPN) připomněl, že lidé v tehdejším Československu se za svobodu museli postavit sami bez ohledu pády režimů v okolních státech.

Foto: Petr Horník, Právo

Milan Kňažko

Článek

Jak a s jakým očekáváním jste v roce 1989 vnímal listopadové události?

Nikdo z nás tehdy netušil, jak se budou události vyvíjet. Řečníci na listopadových tribunách tehdy velmi riskovali, neměli jsme tehdy informace, které máme dnes. Kolem nás se sice děly události znamenající uvolnění poměrů směrem ke svobodě a vedoucí až ke změně režimů v Evropě, například polské hnutí Solidarita nebo pád Berlínské zdi. My jsem však o těchto zásadních událostech nemohli vědět a proto jsme se za vlastní svobodu museli postavit sami. Naštěstí jsme to v listopadu 1989 dokázali v Praze i Bratislavě.

Když se na tuto dobu podíváte dnes s odstupem, naplnilo se vaše očekávání?

Po 25 letech můžeme konstatovat, že největším výdobytkem listopadu jsou svobodné volby. Svoboda je neoddělitelně spojená se zodpovědností a tu nesou ve svobodném režimu jen samotní občané. Považuji za rozhodující, že si můžeme svobodně vybrat a odstranila se autoritářská moc.

Máme svobodu pohybu, což také považuji za velmi důležitou možnost pro svobodný rozvoj člověka. Samozřejmě mnohé se stále nenaplnilo, ať už jde o nastolení elementární spravedlnosti nebo korupce, klientelismus, které rozežírají naši společnost. Jsem ale rád, že jsme se zařadili k vyspělým státům západní Evropy a používáme výhody vyplývající z členství v euroatlantických integračních seskupeních.

Co vás za posledních 25 let ve vývoji České republiky nejvíce zklamalo a co naopak nejvíce potěšilo?

Nejvíc mě zklamaly praktiky některých politických stran a uskupení, které jsem jednou charakterizoval jako napůl firmy a napůl mafie. Není to zdaleka jen fenomén České republiky, ale jde o symptom postkomunismu, jehož důsledky způsobují deziluzi a apatii občanů, kteří potom přestávají věřit demokratickému systému. Symbolem tohoto systému byla známá kupónová privatizace či politický kartel - tzv. opoziční smlouva. Potěšilo mě, že jsme se spolu s Českou republikou setkali v integračních seskupeních - EU a NATO. Také jsem si vždy velmi vážil Václava Havla.

Co byste České republice popřál do příštích 25 let?

Přál bych jí, aby odkaz Václava Havla nikdy nezapomínala a aby byla ekonomicky prosperující a svobodnou zemí plnou šťastných lidí. Aby se také dokázala vypořádat s neduhy postkomunismu, jakými je například korupce.

Jak jste si v roce 1989 představoval svou vlastní budoucnost a jak hodnotíte svých posledních 25 let?

Pro vývoj země není 25 let mnoho a i ve svém životě jsem prošel vícero etapami. Některé z nich vyžadovaly přijímání zásadních rozhodnutí a po těch zůstávají i jizvy. Cítím se však dobře, stále jsem velmi nespokojen se stavem, ve kterém se nacházíme a stále mám dost sil, abych přispěl ke změnám, které nás přivedou ke zlepšení situace.

Milan Kňažko: K moci nemám erotický vztah

Styl

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám