Manifestace studentů byla oficiálně povolená a její organizátoři ji nepřipravovali jako konfrontační akci, která by mohla vést k pádu režimu. Svým překvapujícím průběhem se však právě takovou stala.

KOMENTÁŘE DNE:

Rozvrácená společnost? - Nad důsledky migrační krize se zamýšlí Thomas Kulidakis - Čtěte zde >>

Rozhodujícím faktorem pro změnu poměrů na sklonku roku 1989 byla mezinárodní situace, v níž hlavní roli zaujímal vůdce sovětských komunistů Michail Gorbačov. On sám však nakonec dosáhl zcela něčeho jiného, než původně zamýšlel.

Svou perestrojkou a glasností nejdříve destabilizoval komunistickou stranu, potom zemi, celý blok satelitů a nakonec i celé sovětské zřízení. Ale ani v této situaci – a právě v tom byla jeho největší zásluha v „roce zázraků 1989“ – nesáhl k násilí, jež jediné mohlo takovýto vývoj zastavit.

Opožděný vývoj

V Československu působilo v předvečer listopadu 1989 přes 30 nezávislých, opozičních nebo disidentských skupin, mezi nimiž dominovala Charta 77. Jinou skutečností bylo, že téměř o všech aktivitách opozičních skupin byla Státní bezpečnost dobře informovaná a snažila se mnohé z nich kontrolovat a infiltrovat. Přesto se od konce roku 1988 začalo na pražských ulicích a náměstích objevovat stále více protestujících lidí a množily se protirežimní podpisové akce.

Přibývalo odvahy a petici Několik vět podepsaly ještě před zveřejněním dva tisíce lidí a posléze další desetitisíce od disidentů až po členy KSČ. Pohyb nastal mezi studenty, intelektuály, vědci, herci a probudila se i tzv. šedá zóna.

Vedle petic neustávaly ani demonstrace. Ty zlomové se odehrály na 1. máje, 21. srpna a 28. října 1989. Přesto byli všude kolem v rozebírání socialismu dále. Vývoj v Československu byl opožděn, což naznačovalo, že bude razantní. A také byl.

Akce bez disentu

Nápad uspořádat u příležitosti 50. výročí protinacistického vystoupení studentů v roce 1939 vzpomínkovou akci se zrodil v prostředí tzv. nezávislých studentů. Ti se formovali od počátku roku 1989 a na podzim si dali název Stuha.

Zvažovali, zda organizovat akci odděleně, tj. jako nepovolenou demonstraci, anebo společně s tehdejším Socialistickým svazem mládeže. Rozhodli se pro druhou variantu – to umožnilo získat úřední povolení a nabízelo možnost přilákat větší účast studentů. Podmínkou městských stranických šéfů bylo, že účastníci nesmějí jít do centra města, aby se předešlo opakování spontánních demonstrací z Palachova týdne v lednu 1989. Nezávislí navrhovali cestu z Albertova přes Václavské náměstí do Opletalovy ulice a parčíku před hlavním nádražím, kde měla být pietní vzpomínka zakončena.

Manifestace na Letné 25. listopadu 1989.

Manifestace na Letné 25. listopadu 1989.

FOTO: Archiv, ČTK

Nakonec byla přijata kompromisní dohoda. Na shromáždění promluví zástupce nezávislých a ti přijali svazáky navrhovanou trasu průvodu z Albertova na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Tam se měli účastníci manifestace rozejít.

Příprava celé akce probíhala mimo hlavní kruhy disentu. Jádro Charty spolu s dalšími opozičními skupinami se připravovalo na termín 10. prosinec 1989 (Den lidských práv), kdy chtěli uskutečnit vlastní vstoupení v Praze.

Zifčák si vymýšlel

Po dohodě mezi nezávislými a SSM vyslovily souhlas s konáním manifestace pražský a posléze i nejvyšší orgán KSČ. Ale výsledkem jednání nejmocnějších mužů režimu byl zcela protichůdný závěr. Manifestantům se mělo zabránit v přístupu do centra Prahy, ale bez použití pořádkových prostředků.

V této rozporné instrukci spočívala hlavní příčina zmateného sledu událostí poté, kdy povolená manifestace v okamžiku odchodu z Vyšehradu ztratila legální charakter a skončila nakonec až na Národní třídě.

Václavské náměstí 25. listopadu 1989.

Václavské náměstí 25. listopadu 1989.

FOTO: Lucie Stránská, ČTK

Parlamentní (tzv. Rumlova) komise prokázala, že trasa demonstrantů nebyla nikým záměrně ovlivňována a průvod několika tisíc lidí došel na Národní třídu v důsledku náhodných okolností, které jeho cestu provázely.

Tato komise rovněž vyvrátila svědeckou výpověď Ludvíka Zifčáka (poručíka StB, nasazeného do studentského prostředí pod jménem Milan Růžička), v níž si podsouval klíčovou úlohu v tehdejších událostech, když tvrdil, že jeho úkol byl údajně součástí širšího spiknutí s cílem odstranit zkompromitované vedení KSČ. Mimo jiné tvrdil, že průvod jím byl záměrně doveden na Národní třídu a on tam později sehrál roli těžce raněného.

Skutečností bylo, že se Zifčák v čele demonstrantů pohyboval a byl posléze při zásahu raněn obuškem do předloktí. Poté se stáhl do větší vzdálenosti od kordonu a zde v důsledku psychického a fyzického vypětí omdlel.

Vedle něj ležela jeho kabela v červenomodré kombinaci, která z dálky snad připomínala vlajku, což mohlo přispět k rozšíření fámy, že na Národní ležel mrtvý přikrytý československou vlajkou.

Máme holé ruce!

Dvacet minut po 19. hodině průvod několika tisícovek manifestantů zabočil z nábřeží kolem Národního divadla na Národní třídu (cesta na Pražský hrad byla zatarasena policejním kordonem). Čelo manifestantů došlo až k mužům s plexisklovými štíty a obušky, kteří jim na úrovni ulic Perštýn-Spálená přehradili cestu.

Prvních několik řad se posadilo na zem. Někteří zapálili svíčky a dívky se pokoušely rozdávat policistům květiny. Dav skandoval hesla – humorná i politicky ostřejší. Nejčastěji „Máme holé ruce!“ a „Svobodu!“. Zpívala se i hymna.

Mezitím se u Národního divadla objevil další kordon, čímž se demonstranti – bylo jich v těch chvílích na Národní třídě asi 2 až 3 tisíce – ocitli v sevření ze všech stran. V půl deváté se situace vyvinula tak, že po mnoha výzvách k rozchodu došlo k eskalaci násilí zasahujících příslušníků SNB a OZU (30členný oddíl zvláštního určení, tzv. červené barety) vůči již početně prořídlému, ale stlačenému davu.

Atmosféru průvodu uzavřeného v pasti nadobro zlomilo, když se objevily dva transportéry SNB se zábranami. Dav skandoval: „Gestapo, gestapo!“

Jeden policejní kordon postupoval proti druhému a vytlačoval zbytek demonstrantů k vytvořeným „uličkám“ z příslušníků bezpečnostních jednotek. Při probíhání „uličkou“ byli mnozí surově zbiti obušky, kopanci i údery karate. Někteří studenti se skryli ve vchodech domů na Národní třídě, odkud je však skupiny „červených baretů“ vyvlékaly zpátky na ulici a některé znovu bily. Krátce po 21. hodině byla demonstrace rozehnána.

Žádné spiknutí, moc to vzdala

Po odjezdu pořádkových sil se na místě shromažďovali lidé a podléhali celkové psychóze, jakou neuvěřitelně tvrdý zákrok vyvolal. Ti, kteří proběhli „uličkami“, vyprávěli, že tam mohli zůstat mrtví. Ještě týž večer se někteří účastníci demonstrace vypravili do pražských divadel. Padala slova o možnosti studentské stávky.

V tomto podhoubí se druhý den ujalo „svědectví“ Drahomíry Dražské o zabitém studentovi, které odvysílaly v noci ze soboty na neděli některé zahraniční rozhlasové stanice. Události nabraly hektický spád a za tři týdny už byla na světě Čalfova vláda národního porozumění a ještě na sklonku roku 1989 byl disident Václav Havel komunistickým parlamentem jednomyslně zvolen prezidentem republiky.

Rita Klímová, Alexander Dubček a Václav Havel na tiskové konferenci Občanského Fóra

Rita Klímová, Alexander Dubček a Václav Havel na tiskové konferenci Občanského Fóra

FOTO: Archiv, ČTK

Pro tuto překotnou rychlost, ale i proto, že některé důležité momenty zůstaly delší dobu neznámé či zamlžené, se později objevily spekulace o jakési zákulisní dohodě s komunisty o předání moci a také všelijaké spiklenecké teorie o roli StB.

Skutečnost byla mnohem střízlivější. Neexistovala žádná dohoda a nebylo ani žádné spiknutí. Žádná z opozičních skupin nebyla připravena na převzetí moci a 19. listopadu založené Občanské fórum žádalo z melantrišských balkónů dialog s vládou. Avšak po jeho zahájení zástupci OF postupně zjišťovali, že moc to vzdala a režim se zhroutil.

Díky vstřícnosti protagonistů pak došlo k hladkému přechodu moci z jedněch rukou do druhých. Možná se někomu takový průběh tehdejších převratných dějů nelíbí, ale dějiny se odehrály tak, jak se odehrály...