Navzdory mohutnému vědecko-technickému pokroku ve zdravotnictví lékaři stále často tápou v tom, čím to pacienti vlastně onemocněli.

Někdy při sebevětší vůli a praxi střílí od boku – nasadí léky, a ony nezabírají. Příčiny hledají i v psychice pacienta, třeba že potíže pramení z nějakého stresu. A pak se ukáže, že to byl velký omyl. To je přesně i případ paní Marie.

„Stanovit správně diagnózu bývá stále opravdu někdy jako ruleta. Často v ní ale padne nakonec šťastné číslo,“ říká s určitou nadsázkou přednosta 3. Interní kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Richard Češka.

Od smrti ji po pěti letech tápání dělilo už jen půl roku

Pacientka Marie se k němu na interní kliniku dostala po opakovaných hospitalizacích pro těžké záněty močových cest. Těmi trpěla od porodu ve svých 30 letech. Četné urologické operace nepomáhaly, pacientka byla stále léčena antibiotiky. Stav se nadějně na chvíli upravil, ale po třech měsících opět skončila v nemocnici.

„Následovala další a další vyšetření – zcela bez výsledku,“ shrnuje Češka. Po antibiotikách se stav zlepšil, ale v tzv. klinickém obraze se začala objevovat celková únava a pocity nedostatku dechu. Na chvíli pomohla lehká antidepresiva, ale brzy se potíže opět dostavily.

„Ne snad osvícením, ale tak trochu i z alibismu a z letité zkušenosti jsem se rozhodl k okamžitému vyšetření katetrizace srdce. Ukázalo se, že pacientka má 90% zúžení – protéká jí pouze 10 % hlavního kmene srdeční tepny. Pravděpodobnost, že by zemřela do půl roku, byla velmi vysoká,“ vzpomíná Češka.

Následoval neprodleně kardiochirurgický zákrok – tzv. by-pass, tedy přemostění postiženého, zúženého úseku.

Nyní už paní Marie dochází pouze na ambulantní kontroly kvůli vysoké hladině cholesterolu, který byl nejspíše hlavní příčinou předčasného rozvoje aterosklerózy.

„Toto je typický případ pro internu, kde s pacientem denně procházíme dlouhou cestou řady lékařských oborů – od urologie přes psychiatrii až po kardiologii,“ vysvětluje Češka.

Stačily injekce „béčka“ a zase běhá do Zámeckých schodů

Jiná jeho pacientka naopak měla typické příznaky ischemické choroby srdeční, ale na interně se ukázalo, že je za tím něco jiného. Byla zaměstnána na Pražském hradě a každý den stoupala po schodech od metra do práce. Nejdříve rychle a svižně, pak zničehonic stále pomaleji a namáhavěji, až se pro dušnost a tlaky na hrudi musela po cestě zastavovat.

„Provedená vyšetření ale žádný nález na srdci ani na plicích neprokázala. Nakonec jsme jí diagnostikovali těžkou anémii z nedostatku vitamínu B12,“ konstatoval profesor Češka. Během několika týdnů se po vitamínových injekcích vrátila ke svému obvyklému stylu rychlé chůze do Zámeckých schodů.

Právě o tom, jak bývá komplikované určit správnou diagnózu a léčbu i u zdánlivě běžných onemocnění a jak v tom lékařům z dalších oborů pomáhají internisté, odborníci nyní diskutují na Evropském internistickém kongresu, který se koná od středy do soboty v pražském Kongresovém centru.