Jak se jako ministr bez portfeje a šéf Legislativní rady vlády (LRV) cítíte ve vládě? Jako úředník, nebo politik?

Z titulu funkce je každý ministr politik. U mě se ale snoubí úřednická minulost, protože jsem na Úřadu vlády deset let, i agenda mé práce, tedy posuzování všech návrhů zákonů a právních předpisů, které kabinet projednává. Je to do jisté míry práce více odborná, úřednická než výslovně politická.

V ČR bylo pozdvižení kvůli zákazu názvu pomazánkové máslo. Kdy bude zakázán?

Co vím, tak to už zakázáno je, ale celá kauza je velmi úsměvná. Je to jediný rozsudek za poslední dva roky, kdy v případě ČR bylo deklarováno porušení unijního práva. Pomazánkové máslo jsme si mohli zachovat, kdybychom si ho v roce 2003, když se vyjednávaly a uzavíraly kapitoly o přistoupení k EU, vymínili jako výjimku z obecných pravidel. Šlo o chybu vyjednavačů.

Když jsme si to nevymínili, tak nemůžeme označovat za máslo něco, co máslem není. EU nám nezakazuje pomazánkové máslo. Unie říká: toto není máslo a vy tento produkt nemůžete pod tímto označením uvádět na trh.

Začátkem roku jste – navzdory názorům většiny vašich kolegů z Právnické fakulty UK – obhajoval premiéra, že prezidentskou amnestii nemohl nepodepsat. Musíte zpívat píseň toho, jehož chleba jíte?

Tak to vůbec není. Při debatách o Ústavě musíme vzít potaz, jak jsou kompetence historicky vykonávány. První polistopadová amnestie se řídila Ústavou ČSSR a kontrasignována být nemusela. V roce 1993 premiér spolupodepsal rozhodnutí prezidenta, aniž o tom řekl vládě, o pět let později premiér Tošovský kabinetu den před oznámením amnestie sdělil, že rozhodnutí již podepsal.

Šéf Legislativní rady vlády Petr Mlsna

Šéf Legislativní rady vlády Petr Mlsna

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Kontrasignační úkon nikdy nebyl předkládán vládě jako materiál k rozhodnutí a je historicky vnímán jako určitá premiérova výsada, jestli jako šéf vlády amnestii podepíše nebo ne.

Teoreticky se můžete bavit, že premiér může odmítnout kontrasignovat rozhodnutí. Vyčítat dnes Petru Nečasovi, že si měl ve vládě kontrasignaci posvětit, neodpovídá dosavadní dvacetileté praxi. Za druhé od roku 1918 žádný předseda vlády amnestii kontrasignovat neodmítl.

Asi s ní souhlasili. Nečas tedy s amnestií také musel souhlasit, protože pokud měl pochybnosti, tak ji podepsat nemusel.

Ale je otázka, jestli máme vůbec o rozhodnutí pochybnosti, nebo podlehneme mediální masáži několika advokátů spočívající na jedné jediné kritice: že se poškození v trestních kauzách nebudou moci domoci náhrady škody, která jim byla způsobena trestným činem. Na jedné straně je zájem poškozených, ale ti se mohou domáhat náhrady škody v civilním řízení. Příští týden bude vláda projednávat novelu zákona, díky níž mají být osvobozeni od soudních poplatků.

Proti nim stojí stovky lidí, kteří jsou stíháni déle než osm let. A buď si řekneme, že se nic neděje a že to je v souladu s principem demokratického právního řádu, nebo to označíme za systémový problém, který je třeba řešit, což prezident Klaus udělal abolicí.

Premiér neměl žádný objektivní důvod amnestii nepodepsat, a tedy vybočit z praxe, která tu je od roku 1918. V ústavním právu každý orgán může, nebo nemusí činit.

Zastavení trestních kauz nad osm let přemrštěné není?

Platí-li Listina základních práv a svobod, tak má každý v tomto státě právo na rychlý, efektivní a spravedlivý proces.

Jinak musíme připustit, že je fér, že tu budou stovky lidí, kteří budou roky souzeni v trestní kauze, bude ohroženo jejich dobré jméno a budou ostrakizováni po značnou část svého produktivního života. A o tom přesvědčen nejsem.

Spekuluje se, že jste byl spoluautorem amnestie.

To musím absolutně odmítnout. O amnestii jsem se dozvěděl z prezidentova projevu z rádia 1. ledna, kdy jsem jel po D1 vyzvednout syna k rodičům. Mnohem víc než abolice mě zarazila poměrně nízká kritéria pro vymazání záznamu z trestního rejstříku. Nyní se někteří lidé budou moci ucházet o funkce, kde je podmínkou bezúhonnost. A překvapuje mě, že toto odbornou veřejnost nezajímá.

Myslíte si, že se opozice snaží využít ÚS jako třetí komoru parlamentu?

Ústavní soud jako strážce ústavnosti má široce vymezenou působnost, a to mnohem širší než v jiných evropských státech. Je zcela logické, že některé spory politického charakteru se z parlamentu přenášejí na půdu ÚS. Ale zejména v posledním roce a půl dává soud jednoznačně najevo, že politické spory patří na půdu politických orgánů a u ÚS se mají rozhodovat skutečně ústavně-právní otázky založené na ústavně-právní argumentaci.

A co rozhodnutí zastavit řízení o ústavní žalobě pro velezradu na Václava Klause? To ÚS zastavil z procedurálních důvodů. Ústavně-právní argumentací Senátu se nezabýval.

Právě z procedurálních důvodů jsem byl přesvědčen, že to nemohlo jinak dopadnout. Při rozhodování o jakémkoliv deliktu, zejména v trestním řízení, platí teze, že je-li právní úprava mezerovitá či nejasná, musíte ji vykládat vždy ve prospěch obviněného. A tak v situaci, kdy zákon o ÚS neumožňoval vést řízení u prezidenta, jemuž skončil mandát, nebylo ani v divokých snech si možné představit, že by snad soud dovodil pokračování řízení.

ÚS konstatoval, že když je předpis mezerovitý, je úkolem zákonodárce, třeba i Senátu, který prezidenta žaluje, aby se zasadil o to, aby taková mezera v právu byla odstraněna nebo nahrazena jasně formulovanou právní úpravou. Poslední větu nálezu jsem vnímal jako výtku vůči Senátu – žalujete před Ústavním soudem, ale sami jste neudělali žádnou legislativní aktivitu, která by mezeru odstranila.

Narušilo prezidentovo chování demokratický právní řád?

Domnívám se, že nikoliv. Každý prezident v československých dějinách si kolíkoval jednání na hraně svých kompetencí. Počínaje Masarykem, který měl povinnost, aby všechny jeho úkony byly spolupodepsány vládou.

Masaryk si nechodil své úkony a projevy kontrasignovat, považoval to za nedůstojné. Porušoval tak ústavní listinu po celé období, kdy byl ve funkci, a nikdo jej nikdy nežaloval. Prezident Havel odmítal jmenovat velvyslance, kteří se mu nelíbili. Odmítl jmenovat viceprezidenta NKÚ Brožíka, kterého navrhla Sněmovna.

Nemyslím si, že to je jednání, které porušuje právní řád. Prezident je také svébytná ústavní instituce s poměrně širokými kompetencemi a nelze jej vnímat jako notáře, který jen osvědčuje úkony, které jsou mu předkládány.

Celý rozhovor s Petrem Mlsnou si můžete přečíst v sobotním Právu