Článek
Pecina se totiž přes dřívější průlomový verdikt, přiznávající mu právo na tyto informace, marně domáhal údajů o soudcích Vrchního soudu v Olomouci. Verdikt ústavních soudců má jen symbolický význam, protože všechny informace už předtím zveřejnilo ministerstvo spravedlnosti.
Pecina před časem neuspěl s kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, podle kterého jednotlivé soudy nemají informace o minulosti svých soudců a nejsou tak povinné je podávat.
ÚS: Nechceme žádný právní ping pong
Za tuto interpretaci svým kolegům ÚS náležitě vyčinil s tím, že jeho nálezy jsou závazné pro všechny a není možné, aby je soudy nerespektovaly. „V řízení není prostor pro úvahy, zda je právní názor ÚS správný, fundovaný či úplný. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení ÚS o své vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces,“ prohlásili soudci v čele s Michaelou Židlickou.
Argument, že soud požadované informace nemá, je podle ÚS nedostatečným. Soud měl naopak vyvinout snahu o jejich získání a ne žadatele odkázat na někoho jiného.
„Ve skutečnosti lze postup Nejvyššího správního soudu vnímat pouze jako nepřípustné nereflektování či dokonce vědomé obcházení kasačního nálezu ÚS,“ zakončili ústavní soudci. Pecina navíc ve své stížnosti upozorňoval, že neochota Nejvyššího správního soudu o poskytnutí informací byla mstou ze strany těch členů rozhodujícího senátu, kteří byli v minulosti členy či kandidáty KSČ.
Podle dřívějšího verdiktu ÚS je členství soudců v KSČ před rokem 1989 důležitým podkladem pro veřejnou diskuzi o nestrannosti a nezávislosti justice a nikoli jen soukromou věcí jednotlivých soudců, neboť jejich členství ve straně prý může dosud ovlivňovat jejich náhled na svět.