Jak KGB změnila tvář Pražského jara

Podstatnou úlohu zde sehráli i zastánci zásahu proti Praze v sovětských ozbrojených složkách, v KGB, funkcionáři odpovědní za ideologii a v nemalé míře také odpůrci československých reforem v ostatních státech východního bloku. Reformní proces v natolik významné součásti socialistického tábora se podle historiků přímo dotýkal jejich zájmů a ohrožoval jejich pozice v celém systému.

Desinformační kampaň KGB

Rezidentury západoukrajinské KGB, napojené na 1. tajemníka ÚV Ukrajiny Pjotra Šelesta, informovaly již v počátcích Pražského jara sovětské vedoucí představitele o „buržoazní, anti-socialistické propagandě“ v Československu.

Obyvatelstvo západní Ukrajiny bylo podle těchto zdrojů infiltrováno československou „kontrarevoluční nákazou,“ což pro vůdčí politiky Ukrajiny a KGB znamenalo stav ohrožení. Vedoucí představitel KGB Jurij Andropov představoval tvrdého zastánce intervence proti Československu, ostatně své "ostruhy" si vysloužil již o deset let dříve při krvavém potlačení maďarského povstání v roce 1956, když sloužil jako sovětský velvyslanec v Budapešti.

KGB vysílala do Československa agenty převlečené za turisty, aby sbírali informace, ale také aby uměle vyvolávali provokace a občanský neklid proti komunistům a Varšavské smlouvě. KGB si zajistila předsrpnovou kolaboraci i celé řady vysoce postavených představitelů ČSSR.

Leonid I. Brežněv, po jeho boku Alexej Nikolaj N. Podgornyj (vpravo)

FOTO: fotobanka Profimedia

Agenti převlečení za turisty

Své verze o dění v Československu ale přinášely také nižší články sovětské byrokracie. Například předseda výboru Státní bezpečnosti podléhající Radě ministrů ukrajinské SSR, podával pravidelně zprávy o síti neoficiálních spolupracovníků československého reformního hnutí na západní Ukrajině.

V mnohých dokumentech nalezených v ukrajinských archívech a zpracovaných Markem Kramerem píše již v raném období Pražského jara o antisovětských elementech a západních agentech převlečených za turisty, kteří auty překračovali státní hranice Československa a prováděli tu diverzní činnost.

Alexander Dubček

FOTO: www.profimedia.com

Představitelé KGB operující na Západě podávali sice informace vyvracející vměšování CIA do Československa v období Pražského jara. Takové zprávy se však nedostaly dále než k Juriji Andropovovi. Cílem bylo posílit obavy, že Československo přejde na stranu NATO a spustí dominoefekt separatismu i v Sovětském svazu. Vše, co se nehodilo do tohoto konceptu, bylo likvidováno.

Obavy o odtržení Ukrajiny

Pro představu o charakteru informačních toků může sloužit rozsáhlá zpráva jistého A. Žabščenka, šéfa velitelství KGB ukrajinského výboru v Zakarpatské oblasti, adresovaná 1. tajemníku ukrajinské komunistické strany Pjotru Šelestovi. Jde o rozsáhlý soupis zásadně protisovětsky orientovaných vyjádření, které byly tajně zaznamenány agenty KGB mezi ukrajinským obyvatelstvem - hlavním motivem je nenávist vůči Rusům a komunistům a obdiv k událostem v Československu. Tyto svodky vyvolaly v Moskvě paniku. Nezáleželo už ani na tom, zda nebyly některé z nich zkreslené či vymyšlené.

"Šelest se velmi obával možného vzrůstu ukrajinského nacionalismu, zejména na západě země a také několikrát informoval Brežněva o vlivu antisocialistických, oportunistických a anarchistických elementů z Československa na ukrajinské intelektuály a studenty," píše Kramer. Zejména šlo o vliv československých médií, která se lehce dostávala přes společnou hranici na Ukrajinu.

Na základě Šelestových stížností sovětský vůdce Leonid Brežněv přednesl vedení KSČ při moskevském setkání v květnu 1968 soudružskou výtku, ve které zmiňoval, že noviny tištěné v Československu jsou čteny i sovětskými občany a informace v nich je mohou negativně ovlivnit.

Ne náhodou proto právě čelní představitelé sovětského vedení ukrajinské národnosti sehráli roli „jestřábů“ v Pražském jaru. Byli mezi nimi členové politbyra Šelest a Nikolaj N. Podgornyj, maršál Andrej A. Grečko nebo pražský ambasador Stěpan Červoněnko.

Dubček dezinformacím nepřikládal význam

Šéf KSČ Alexander Dubček označil Červoněnka za „hloupého a domýšlivého“, jak píše historik Jiří Hochman. Dubček si byl zřejmě již v roce 1968 vědom Červoněnkovy úlohy „páté kolony“ v ČSSR i jeho dezinformační úlohy ve vztahu k moskevskému vedení. Nepřikládal tomu však takový význam a spíše se spoléhal na to, že sovětské politbyro bude důvěřovat jeho vlastnímu trpělivému vysvětlování situace v Československu.

Šelest permanentně útočil proti myšlence demokratického socialismu a vyzýval ke zničení kontrarevoluce. Na oltář boje proti antisocialistickým elementům obětoval klidně i jednání SALT a uvolnění vztahů s USA. V rámci jeho prointervenční politiky argumentoval také tím, že „Spojené státy mají svých starostí dost a pravděpodobně nezasáhnou, kdyby Sovětský svaz začal jednat s Československem z pozice síly.“

V tomto směru ovlivnil i Brežněva, který svůj váhavý „proamerický“ postoj načas proměnil v odmítání smluvních ujednání s Američany. Postupem času se tak názory některých váhajících sovětských vůdců změnily. Většina byla poté přesvědčena o opravdové hrozbě Pražského jara a kvůli dezinformační kampani se postavila za invazi vojsk do Československa.