Článek
To potvrdila ředitelka Nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová. „Každý by nejraději měl bílé miminko a ještě k tomu holčičku. Starší romské děti, to už je problém,“ řekla Baudyšová.
Letos jich podle ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeňka Kapitána bude kolem čtyřicítky. Cílovými zeměmi jsou především Dánsko, Německo, Itálie a Švédsko. Celkem jde prý o 11 států.
„O české děti je zájem, poptávka ze zahraničí v současnosti není ani uspokojena. Někdy to přeháním, ale kdybychom ročně dostali do evidence dvě stovky dětí, tak je do zahraničí udáme. Zaznamenáváme určitý nárůst, především v letošním roce,“ řekl Právu Kapitán.
Čtyřicet procent do Dánska
Zatímco loni skončilo u zahraničních adoptivních rodičů osmadvacet dětí, letos jich podle něj bude asi čtyřicet. „Už teď v polovině roku jich je přes dvacet,“ podotkl.
Zhruba 40 procent adoptovaných dětí zamíří do Dánska. Důvodem je podle Kapitána kvalita tamních žadatelů o osvojení, protože tato severská země vytvořila velmi dobrý systém přípravy náhradních rodičů a servisu pro ně.
Navíc tamní společnost je prý vysoce tolerantní a kosmopolitní. Drtivá většina českých dětí je totiž romského původu. „Nejvíce jich pochází ze západních a severních Čech, tedy od Aše až k Liberci. Do jisté míry to souvisí i s tamní sociální situací,“ míní Kapitán.
Kapitán zatím nezaznamenal situaci, že by se dítě adoptované v zahraničí muselo vrátit zpátky do ČR nebo se s ním něco špatného v cizině stalo.
Výjimkou byl tragický případ tříletého českého hocha Erika, kterého adoptovali v létě 2005 švédští rodiče. Chlapec počátkem roku 2006 zemřel za zvláštních okolností na otravu krve.
Úřady ale následně obvinily adoptivní rodiče ze zanedbání péče a dokonce z týrání Erika. Ten prý musel kvůli počurání se slízat vlastní moč nebo jej otec údajně štípal do přirození.
Kvůli této tragédii následně ČR zpřísnila podmínky, které musejí zahraniční žadatelé o adopci splnit. Jejich přísností je nyní Česko v Evropě specifické a řadu cizinců to prý také odrazuje.
Dvě děti v ústavu
Za poslední roky prý ale jen ve dvou případech skončily osvojené české děti v zahraničí nakonec v ústavu, obě už navíc byly starší. Šlo o adopce do Německa a Dánska.
V prvním případě se tak stalo proto, že se rozpadlo manželství náhradních rodičů a dítě k nim mělo velmi negativní postoj. S adoptivními rodiči už se prý nestýká.
V tom druhém šlo o nezvladatelné dítě, které zřejmě trpí nějakou disfunkcí. „Tam ale nadále probíhá styk osvojitelů s tím dítětem za pomoci ústavu, kde je umístěno,“ sdělil Kapitán.
Vysoká úspěšnost zahraničních osvojení je dána i velmi rychlou adaptací českých dětí. Trvá jim prý zhruba jen tři měsíce, než se naučí domluvit jazykem země, do níž se přestěhovaly.
„Do jednoho roku dítě převezme potřeby toho sociálního prostředí, kam se dostane,“ přiblížil Kapitán.
Zahraničí je až poslední možnost
Cesta v Česku odloženého dítěte k zahraničním adoptivním rodičům je ale vcelku trnitá. Pokud ho rodič odloží do ústavu a právně se ho vzdá, hledají pro něj úřady náhradní rodinnou péči nejprve v daném kraji. V případě neúspěchu se pak o totéž snaží ministerstvo práce a sociálních věcí, ovšem už kdekoli v celé republice.
Když ani to po třech měsících nevyjde, dostane se dítě do evidence Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který zajišťuje zprostředkování adopce do ciziny. Pokud najde vhodné zájemce, vede s nimi jednání, oni následně dítě navštíví a jsou s ním v ČR zhruba tři týdny kvůli bližšímu seznámí. Jestliže vše dopadne dobře, mohou si dítě odvézt.
„Od okamžiku, kdy se dítě dostane k nám do evidence, až do jeho vycestování, uplynou dva, výjimečně tři měsíce,“ upřesnil Kapitán.