Článek
Premiéra Manon Lescaut však klade otázku, v jaké kvalitě se Puccini nabízí. Státní opera Praha je velká scéna a vyžaduje, zvláště pro Pucciniho, také velké hlasy. Ty však premiérové obsazení bohužel nenabídlo.
Titulní roli vytvořila Christina Vasileva, pro jejíž soprán je Manon spíše výzvou než žádoucí rolí, nicméně česko-bulharská sopranistka vládne natolik kultivovaným a charismatickým pěveckým projevem, že diváky o své Manon dokáže přesvědčit. Zvláště, když její půvabný zjev a autentické herectví dokresluje obraz ženy, jež za svou lehkomyslnost platí až příliš krutou daň.
Ostatní sólisté ale nepřesvědčili, že jejich výkony patří na scénu Státní opery. Hostující turecký tenorista Efe Kislali má možná slibnou barvu hlasu, ale jako rytíř Renato des Grieux působil dojmem, že svou roli pouze markýruje, natolik byl jeho zpěv nevýrazný a zanikal za orchestrem, který pod taktovkou italského dirigenta Marca Zambelliho zněl až příliš hlučně a bez větších dynamických i výrazových odlišení.
Oleg Korotkov jako Geronte di Ravoir, Jiří Hájek jako bratr Manon Lescaut, Richard Samek v roli zpěváka a studenta Edmonda, jakož i ostatní představitelé menších postav podali v lepším případě jen solidní, úroveň přední pražské scény nenaplňující výkony. Větší ohlas publika si celkem zaslouženě získali Jana Levicová v roli Hudebníka a Jiří Hruška herecky živým ztvárněním Tanečního mistra.
Manon vs. věčné ženství
Režisér Jozef Bednárik pojal Manon Lescaut jako studii "věčného ženství" napříč stoletími. Nápad umístit každé ze čtyř dějství do jiné časové roviny (barokní Amiens, rokoková Paříž, filmový Le Havre z 50. let 20. století a současná dálnice u New Orleansu) je sám o sobě zajímavý, kdyby ho režisér dokázal sjednotit něčím zásadnějším, než jen rámcem výtvarné galerie s množstvím ženských portrétů, které navíc nijak "nehrají".
Slibně působilo úvodní dějství s rozpadlým "puzzle" obrazem, fungujícím jako dekorační prvek, ale již od druhého dějství se pracuje vždy v jiném scénografickém i režijním jazyku. Bednárik umí scénu zaplnit pestrým sborem lidských typů (felliniovská přehlídka prostitutek v Le Havru), ale jakoby (s výjimkou Christiny Vasilevy) rezignoval na precizní práci s herci i jím oblíbeného baletu.
Manon postrádá režisérem proklamovanou a Pucciniho hudbou sugerovanou "uhrančivou vášeň", nabízí jen kašírované city za překážející a zbytečně rozvíjenou plachtou. Ocenění zaslouží krásné a historicky precizně vypracované kostýmy Josefa Jelínka.
Bednárikova Manon umírá na abstinenční příznaky na dálnici se sprejerským nápisem U.S.A 2007. Motiv drogové závislosti i mefistofelské role Geronta di Ravoir působil nadbytečně. Možná by bylo stačilo ukázat, kým je Manon v této současné vyprahlé dálnici našich životů.
Giacomo Puccini: Manon Lescaut
Hudební nastudování a dirigent Marco Zambelli, režisér Jozef Bednárik, scéna Vladimír Čáp a Martin Kotúček, kostýmy Josef Jelínek, choreograf Jaroslav Moravčík, sbormistr Tvrtko Karlovič, dramaturgie Jitka Slavíková.