Nebožtíci jako rodinný byznys

Před vchodem do pohřební služby Auriga v centru Litoměřic parkuje luxusní černá limuzína. Ručně vyrobený exkluzívní pohřební vůz Vauxhall, který je určen k převozu nebožtíků, je v ČR jediný. Stál dva milióny korun. Za stejnou cenu jako jiné, méně luxusní vozy vyprovodil na hřbitov již pěknou řádku nebožtíků. Právě o ně se starají dvaadvacet let manželé Rambouskovi a jejich dvě dcery Helena a Lenka.

„Máme rodinnou firmu jako mnoho jiných rodin,“ usmívá se thanatopraktička neboli balzamovačka mrtvých Helena. „Jen to prostředí je pro většinu lidí, řekněme, zvláštní,“ říká a na stůl položí klíče, kde se jako přívěšek houpe kovová rakvička.

Rodinná firma manželů Rambouskových je jednou z 572 pohřebních služeb působících v Česku. Rozsah služeb, který nabízí, je však ojedinělý. „Okoukali jsme to v Německu,“ prozrazuje jednatelka společnosti Milena Rambousková. S manželem Petrem pracovali do listopadu 1989 na prokuratuře.

On pracoval jako advokát, ona se zabývala účetnictvím a managementem. Po sametové revoluci jim bylo jasné, že nastanou společenské změny a je třeba na nové poměry zareagovat. Rozhodli se pro podnikání. Opustili svá zaměstnání a napadlo je zaměřit se na službu, která je potřeba stále: na pohřbívání mrtvých.

„Tím jsem taky argumentovala, když jsme sháněli telefonní přípojku pro naši nově vzniklou firmu. Nikde nám ji nechtěli dát. Jó, kdybyste byli banka, máte číslo hned, říkali, ale pohřebákům?“ vzpomíná Milena Rambousková. „A co byste dělal, kdyby vám někdo umřel, a vy se nemohl dovolat do pohřební služby?“ odpovídala jim. Do týdne telefonní linku dostala.

„Bylo nám jasné, že chceme pohřební služby nabízet trochu jinak, než se to dělalo doposud. Zdály se nám strohé, neosobní. Pohřební síň v Ústí nad Labem, kde se dříve pohřbívalo, byla ohromná, s vysokými stropy, a člověk se v ní ztrácel. Chtěli jsme být komornější a lidem v bolesti něco platní. Jako kdyby někdo umřel nám.“

Zdejší, do té doby státní firmy, si svá know-how pečlivě střežily. „My jsme o tomhle oboru nic nevěděli, ale ukázalo se, že je to nejen minus, ale i plus. Manželova sestra žila v Německu a to nám umožnilo podívat se pod ruku tamním pohřebním službám. Posmrtná úprava nebožtíků tam byla zcela běžnou věcí,“ vysvětluje, kde se inspirovali.

Začali 14. ledna 1991 v rozpadajících se prostorách bývalé státní pohřební služby, kterou vydražili za 120 tisíc korun i s márnicí. Počátky byly krušné. Měli tři děti a museli z něčeho žít.

Věděli, že musí sehnat řečníka, květiny, obřadní síň, auta. Jednu dvacet let starou tatru odkoupili od místního kulturáku, druhou sehnali na inzerát od soukromníka. Do obou namontovali ližiny na rakve a nastříkali je na černo.

„První pohřeb, který jsme dělali, byla romská rodina, která pohřbívala syna. Obřad chtěli mít v sobotu, aby se mohli sjet příbuzní. Státní pohřebáci o sobotě nechtěli ani slyšet. My jsme jim vyšli vstříc,“ vzpomíná Milena Rambousková. „Zakrátko jsme měli i šedesát sedmdesát pohřbů do měsíce. Nestíhali jsme.“

Přiznává, že pro ni nebylo jednoduché si na novou práci zvyknout. „Zpočátku mi vadily i prázdné rakve. Ve skladu se mi zdvihal žaludek. Ale pak jsem pochopila, že lidé cítí, že jim chceme pomoci. Že děláme správnou věc, totiž to, aby se živí mohli rozloučit s mrtvými a nemuseli se jich bát. A věřte, že dát nebožtíky po dopravní nehodě dohromady tak, aby to vypadalo, že jen spí, je někdy nadlidský úkol.“

Brzy přišli na to, že základní hygienické a kosmetické úpravy speciálním make-upem, rtěnkou a zdravíčky leckdy nestačí.

„Měli jsme případ dívky, která zemřela na své vlastní svatbě. Byla astmatička, udělalo se jí zle a na toaletě se udusila svými vlastními zvratky. Její otec byl bankéř a chtěl ji uložit do rakve tak, jak si ji pamatoval. Mladou, krásnou a ve svatebních šatech,“ přibližuje Milena Rambousková okolnosti, za kterých rozšířili své služby o balzamování mrtvých.

V polovině devadesátých let, kdy s tím začali, to u nás běžné nebylo a uměli to jen někteří patologové. „Za nekřesťanské peníze a ještě ne zcela dobře,“ má za to Petr Rambousek. Našli si tehdy patologa z Pardubic, který zemřelou dívku skutečně nabalzamoval a rodina se s ní rozloučila jako s nevěstou.

„Párkrát jsme pak ještě jeho služeb využili, ale byl to už starý pán. Když zemřel, ocitli jsme se před problémem, kdo nám bude nebožtíky balzamovat,“ přibližuje Petr Rambousek.

Služba to u nás není úplně běžná ani dnes, ale zájem o ni roste. Vyjde zhruba na 20 tisíc korun. Jsou i země, jako třeba Velká Británie, Irsko, Švédsko či Dánsko, kde je dokonce povinná. „Dělá se zejména z hygienických důvodů,“ vysvětluje Petr Rambousek a dodává, že balzamování mrtvých zažilo svůj rozkvět v době napoleonských válek, kdy bylo třeba velké množství padlých Francouzů dopravit zpět do vlasti.

„V zimě to nebyl problém. Ale v létě? A tehdy se zrodili novodobí balzamovači, jejichž potomci se pak zdatně uplatnili ještě v době války Severu proti Jihu.“

Převoz neboli repatriace mrtvých do rodné země je další službou, kterou Rambouskova firma nabízí. Bez balzamování není možné mrtvého přepravovat, a tak je tato služba hojně využívána. Díky tomu, že Petr Rambousek a jeho dcera Helena prošli kurzem v Německu, kde studovali anatomii, patologii, mikrobiologii, chemii, hygienu a právo, mají dnes jako jediní v ČR certifikát k balzamování zesnulých.

„Naši partneři s podobnou licencí jsou po celém světě. Vypomáháme si vzájemně. Teď nám třeba posílají mrtvého Čecha z Peru. Tamní podnebí je neúprosné a peruánští balzamovači musejí postupovat rychle. Totéž děláme my pro naše partnery a řeknu vám, že je to pěkná honička,“ přiznává Helena Šulíková, která má ve firmě na starosti také mezinárodní převozy mrtvých.

Kurz, při kterém si prošla i nejméně osmdesáti thanatopraktickými úpravami zemřelých, trval dva roky. „Vše bylo v němčině a latině,“ upozorňuje Helena. „Do té doby jsem si myslela, že německy umím dobře,“ vzpomíná na náročné chvíle. I na to, jak o takovém kurzu nechtěla za žádnou cenu slyšet.

Co se navztekala a nabrečela! „Bylo mi tehdy třiadvacet, chtěla jsme být modelkou a věnovat se germanistice. Ale v naší rodině se holt musí poslouchat. Neměla jsem šanci.“ směje se.

„Starší sestra Lenka kurz sice odmítla, ale do firmy se zapojila také. Má na starosti převozy tuzemské klientely. Se mnou to naši vzali krůček po krůčku. Nejprve jsem šla na patologii a tam zdálky, až ode dveří, okukovala mrtvolu. Druhý den jsem šla blíž, třetí na ni sáhla.“

Helena je dnes vdaná, má dvouletého syna a manžel-hasič ve firmě taky občas vypomáhá. Díky certifikátu k provádění thanatopraktických ošetření i díky licenci na rekonstrukci obličeje, který získala na kurzu v Kalifornii, patří ve svém oboru ke špičce.

„Měli jsme tu případ fotbalisty, který měl po dopravní nehodě obličej na kaši. V takovém případě si musíme vypomoci třeba špejlemi a obličej mu vytvořit,“ říká Petr Rambousek a otevírá dveře jediného thanatopraktického sálu v České republice, kde je cítit silný zápach dezinfekce a chemikálií.

Sál se nachází v malém komplexu bývalých jeslí, který Rambouskovi přestavěli na komorní obřadní síň s katafalkem a obrazovkou, prostorem pro vystavení zesnulého, márnicí pro dvacet mrtvol a mrazákem, který je momentálně prázdný, ale čtyři nebožtíci se do něj vejdou.

Vybudování balzamovacího sálu stálo čtyři milióny korun. Všude vládne sterilní čistota, na stropě visí dezinfekční lampa. Sálu dominují dvě ocelová lůžka s posuvnými žebry, která umožňují podpěru nebožtíků na potřebných místech. V policích leží mnoho nástrojů, včetně podpěrky hlavy, chirurgických nůžek a kbelíku na odpadní tekutiny. Nechybí ani masážní krém.

„Pokud chybí oko, pomůžeme si touhle hmotou,“ ukazuje Petr Rambousek na kuličku plastelíny. Pak bere do ruky průhlednou vypouklou čočku. „Není to kontaktní čočka, je to praktická podpěra propadlého víčka, která se na bulvu, nebo na hmotu, která ji nahrazuje, nasadí,“ upozorňuje.

Leckdy je úprava nebožtíka opravdu fuška. „Stav, v jakém přebíráme mrtvé, bývá často neradostný,“ zachmuří se Helena Šulíková. „A není to bohužel jen kvůli dopravním nehodám a úrazům. Z patologie často dorazí zemřelí ve zbídačeném stavu. Povinný řez hrudníkem bývá veden v nestandardním rozsahu a není výjimkou, že poklička hlavy je nasazena obráceně. V lebce pak najdeme třeba víčko od pet lahve,“ stěžuje si.

Úpravou zubožené mrtvoly pak stráví celý den, včetně rozčesávání usekaných vlasů. „Děláme vše, aby se živí svých mrtvých nelekli.“

Jak celý proces balzamování probíhá? Zesnulý se nejprve omyje a zbaví všech nečistot. Pak se mu vyjmou orgány z těla, dají se do podobné ždímačky, jakou známe od našich babiček, a vyždímané se zase dají zpět. Krev a všechny tělní tekutiny se odsají dlouhou hadicí připojenou ke generátoru. Tělo se napustí pomocí desítek vpichů formalínem, konzervační látkou. A pak přichází na řadu paleta s posmrtnými líčidly.

Takto upravené tělo vydrží neporušené různě dlouhou dobu, podle stupně koncentrace konzervační látky. „Už nikdy nepodlehne hnilobným procesům. Pouze seschne,“ upozorňuje Helena Šulíková. „A pozor, neplést s mumifikací,“ dodává.

„To je něco jiného.“ Balzamování může být součástí mumifikace, ta je však doprovázena ještě přeměnou organismu do fosilního stavu rychlou dehydratací nebo zmrazením. Cílem mumifikace je uchovat tělo co nejdéle.

„Při balzamování musím vědět, kam přesně mohu konzervační roztok píchnout. Tam, kde je v žíle trombóza, to třeba nejde,“ upozorňuje Helena Šulíková a dodává, že krevní oběh se všemi odbočkami má celkovou délku asi 140 tisíc kilometrů. Na svém pracovišti, balzamovacím sále, se pohybuje v ochranném oblečení, na nohou má holínky a na rukou jednorázové rukavice.

Smrti se podle jejích slov musí pomoci, aby ji živí esteticky přijali. Vytřeštěný výraz ve tváři, pootevřená ústa, to vše se upravuje. Křeč se masírováním uvolní, rty se pečlivě třemi stehy sešijí. Oči se zavřou, stejně tak jako se musí uzavřít ostatní tělní otvory, aby z nich nevytékal konzervační roztok.

Pokud kus obličeje či končetiny chybí, vymodeluje se či se decentně zakryje šátkem, květinami, šálou nebo se nasadí elegantní rukavice. „Mnozí nebožtíci vypadají po smrti lépe než zaživa,“ říká spokojeně Petr Rambousek.

Jeho dcera Helena vypráví, že jedna z prvních cizinek, kterou kdysi před odesláním zpět do vlasti balzamovali, byla Američanka z Kalifornie. „Nabalzamovali jsme tělo, ale její dcera s převozem otálela a trvalo také, než zaplatila. Psala nám emaily a vyhrožovala v nich, že jsme podvodníci, že balzamovat neumíme. Že v Kalifornii nechá rakev otevřít a pak nám ukáže!

Když se vše urovnalo a my jsme tělo její maminky v rakvi po šesti týdnech odeslali, nechala ji v Kalifornii skutečně otevřít. Byl to pro ni šok, tělo maminky bylo v naprostém pořádku a kolegové z Kalifornie nám pak telefonovali, že nám paní moc děkuje.“

Pohřebnictví není podle Petra Rambouska rychloobrátkové podnikání. Nelze čekat, že se nemalé investice do firmy, která nyní zaměstnává šestnáct lidí, vrátí zpět v krátkém čase. „Věrným klientům vycházíme vstříc tak, jako to dělají podobné firmy ve světě. Po pohřbu nabídneme rodině slevové kupóny na další pohřby, které si u nás v budoucnu objednají. Jedeme na kvalitu,“ netají se. Ta vysoká se u nich dá pořídit už za pětadvacet tisíc.

„Češi hledají levné služby, ale dobré věci nemohou stát málo peněz. My však přivážíme trendy z Evropy a ty nabízíme. Jeden z nich jsou třeba ekologické urny, které se za měsíc zcela rozpadnou. Je o ně velký zájem. I pohřebnictví je obchod a my své zboží musíme umět nabídnout.“

Petr Rambousek vypráví o klientovi, který si pro maminku přál jen základní obřad bez rakve. „Odcházel s rubášem, který dovážíme z Anglie, a se speciální vysoce kvalitní šestibokou rakví. Pohřeb ho stál 19 tisíc, ale odešel spokojen, že mamince dopřál důstojný odchod.”

„Když se pohřební služba nezdráhá nebožtíka ukázat, může mít klient jistotu, že ho uvidí v dobrém stavu, upraveného, nezapáchajícího, oblečeného a v rakvi. Pokud však slyší: Raději si maminku zachovejte v paměti zaživa, může se stát, že matka bude vytékat bez oblečení někde na prkně,“ nebere si šéf rodinné firmy servítky.

Že se pro ně smrt stala profesí a obživou, berou Rambouskovi jako fakt. „Jinak to v tak náročném oboru nejde. Smrt nepočká a nedá se ani odložit,“ shodují se.