Hlavní obsah

Květa Fialová: Jestli v životě něco nenávidím, je to sex, sport a politika

Právo, Aleš Fuksa

Z hlavního nádraží v Praze se pozvolna rozjíždí vlak do Uherského Hradiště. Do posledního vagónu nastupuje elegantní dáma s batohem na zádech. Před sebou má čtyřhodinovou cestu. Pravidelné tiché dunění vagónů připomíná tlukot jejího srdce. Nemocného srdce, které má ale stále dostatek síly, aby se jeho majitelka mohla převtělit do nádherné Maude, setkat se se svým Haroldem a rozdávat tak radost lidem.

Článek

Maude ve hře Collina Higginse je její vysněnou rolí. A právě kvůli ní je jednaosmdesátiletá Květa Fialová už rok ochotná několikrát do měsíce putovat z hlavního města do slovácké metropole, aby tu v Haroldovi a Maude hostovala pod režijní taktovkou Igora Stránského. Pozn. redakce - rozhovor vznikl koncem roku 2010.

Cesta do radosti

„Z okna svého kupé sleduji měnící se krajinu nebo si čtu. Třeba díla filozofů o myšlenkách žití. Sama někdy přemítám, jestli svou životní cestou procházím dobře. Ale hlavně se raduji, protože když mířím do Uherského Hradiště, jedu do ráje. A při cestě zpátky jsem rájem obohacená,“ přiznává legendární herečka.

Foto: ČTK

Když legendární herečka s Josefem Kubáníkem zkoušela závěrečnou scénu hry Harold a Maude, museli ji nesčetněkrát opakovat. Mladý herec ze sebe nemohl vydat jediné slovo a jen plakal

Třísetkilometrovou vzdálenost mezi oběma městy Květa příliš nevnímá. Tvrdí, že to je, jako by pouze přešla přes svou zahrádku, otevřela branku a vešla do blízkých dveří.

„Cítím se tu jako doma. Zaživa zde procházím reinkarnací díky všem lidem i městu samotnému. Když jsem byla před pár měsíci vážně nemocná, stále jsem se upínala k datu 1. září, kdy budu hrát na Slovácku. Přála jsem si, aby to bylo první představení po nemoci a přesně v den mých narozenin,“ vysvětluje.

Expres Velehrad právě vjíždí do stanice Uherské Hradiště. Na perónu už na Květu čeká její herecký partner – představitel Harolda Josef Kubáník.

„Teď když má Pepíček svůj byt, bydlím u něj. Na Slovácku trávím, pokud můžu, i několik dní. Záleží ale na účinkování v Praze. No a pak se zase vracím zpátky domů, do své zahrádky. Naplněná energií přicházím doma ke svému buddhistickému oltáři a medituji.“ U oltáře, jehož dominantou je socha Buddhy, kterého si ze sibiřského gulagu přivezla její maminka.

„Když jsem se narodila, už se plně věnovala buddhismu. A toho Buddhu mám stále doma. U něj děkuji za všechny radosti.“ Děkuje také za maminku, která pro ni i po smrti zůstává nejzásadnějším člověkem.

Bylo mým tajným přáním zahrát si s Pepíčkem Kubáníkem. Ani jsem nevěděla, jaký je herec, ale věděla jsem, že to je můj Harold.

Příběhy obou žen silně ovlivnili Rusové. Maminka narozená v roce 1901 žila s otcem, který byl lesním radou, v Rusku. Po zavraždění carské rodiny je však v průběhu ruské občanské války bolševici zavřeli v gulagu na Sibiři, kde přišla o nohu. Víru v život jí vrátili buddhisté. Po návratu do Československa se při svém postižení začala věnovat malování obrazů a sochaření.

Ruský osud maminky dohnal i Květu Fialovou. Na konci druhé světové války vojáci osvobozující Rudé armády vtrhli v Borohrádku do jejich domu a tehdy patnáctiletou bezbrannou dívku dva z nich znásilnili. Na jejím odtažitém postoji k mužům se ovšem podepsal i velmi přísný tatínek. Z vysloužilého vojenského pilota měla od mládí strach. Často vzpomíná na maminku, která v jeho společnosti plakávala.

Foto: Aleš Fuksa, Právo

Herci Slováckého divadla jí při zářijové oslavě 81. narozenin připravili množství překvapení. Na terase u malé scény například vypustili do noční oblohy desítky lampiónů štěstí

Svého Harolda si vysnila a prosadila

Přesto, anebo i právě proto se herečka v očích divadelních i filmových režisérů stala ve druhé polovině dvacátého století ideální představitelkou osudových žen. Tou je ostatně i její Maude.

Řediteli Slováckého divadla se podle svých slov doslova vnutila, navíc v době, kdy už měl soubor jasno v dramaturgickém plánu.

„Tu krásnou hru jsem si chtěla zahrát ke svým osmdesátinám a s člověkem, kterého jsem si vysnila. Bylo mým tajným přáním zahrát si s Pepíčkem Kubáníkem. Ani jsem nevěděla, jaký je herec, ale věděla jsem, že to je můj Harold,“ říká o svém protějšku Květa.

Uherské Hradiště tak více poznala až v podzimu svého života. „O to je to krásnější. V divadle hraji od roku 1946. Hrála jsem s úchvatnými herci a najednou se mi to teď ke konci nějak mění v krásný svatý moment,“ přiznává.

Osmdesátiletou nekonvenční hraběnku Mathildu Chardinovou, zvanou Maude, přitom už předtím dvakrát hrála v jiných divadlech. Poprvé v pětašedesáti v Divadle ABC, později v Mladé Boleslavi. „Ale to nebylo ono. Neměla jsem na tu roli ještě správný věk.“

Foto: ČTK

S Petrem Nárožným vystupuje ve hře Víš přece, že neslyším, když teče voda.- Režíroval ji zesnulý manžel Květy Fialové Pavel Háša

Zastavila vlak

Úplně poprvé se ale s Maude setkala již v roce 1976. V hlavních rolích se v jednom z pražských divadel představili Marie Rosůlková a Viktor Preiss. „Marinka byla ročník 1901 a já 1929. Byl mezi námi rozdíl skoro třicet let. Byla to tak krásná inscenace, že jsem si ji také v pozdějším věku chtěla zahrát.“

Marie Rosůlková tehdy Květě Fialové řekla: „Až tobě bude jako mně a já už budu tam někde nahoře, tak ti tu roli pošlu.“

Maude a Květa Fialová jedno jsou. Vnímají svět stejným pohledem. Divákovi dávají nahlédnout do svého nitra. „Harold a Maude je o svobodném letícím motýlovi a lásce ke světu, k lidem. Prostě je to náš dokument, není to hra,“ tvrdí Květa.

A Josef Kubáník jí přizvukuje: „Maude je schopna všeho dobrého, právě ona je schopna lásky, uvidí chlapce, který je trošku nešťastný, vezme ho za ruku a vyvede ho do světa, do ráje. Ona v něm totiž žije. Je svobodomyslná, nemá žádné zábrany. Pro Maude je absolutně všechno možné. A tak žije i Květa. Co si myslí, že by se mělo stát, se nakonec i stane. Já někdy až žasnu, jak to dělá.“

„Ale ne, já jen jdu a prostě si řeknu, že je něco třeba udělat. Třeba jak jsem ti zastavila ten vlak, abys mohl přijet točit do Prahy,“ usmívá se legendární herečka a Josef Kubáník se dává do vysvětlování. „Večer jsem měl představení v Uherském Hradišti a ráno v sedm jsem potřeboval být v ateliéru v Praze. Vypadalo to, že mi ujede noční vlak. Z nádraží mi měl odjíždět ve chvíli, kdy nám představení běžně končí.

Foto: ČTK

Při natáčení filmu Účastníci zájezdu si Květa ve Slovinsku koupila šálu, kterou dodnes nosí při slavnostních příležitostech

A Květa tehdy udělala šílenou věc. Volala přednostovi stanice a říká: ‚Prosím vás, přijede vám rychlík na Prahu. Musíte ho zdržet. Pan Kubáník ten vlak musí nutně stihnout. Hlídejte to, bude vám volat, jak bude na cestě z divadla.‘

Všechno už bylo domluvené, kolegové s výjimečným svolením ředitele zrychlili představení. Akorát v první řadě seděli dva diváci a trochu se divili: ‚Hergot, proč tady v programu píšou, že to trvá dvě hodiny deset, když je to hodinu a půl?‘

Vlak měl v ten den naštěstí zpoždění, ale celé nádraží bylo na nohou. Paní pokladní na mě volala: ‚Už jste tady? My už na vás čekáme. Náš přednosta volal přednostovi do Břeclavi. Všechno je podchycené, sledujeme trasu vlaku…‘ A toho všeho je schopná Květa.“

Stačí nevědět, že něco nejde

Josef Kubáník je ovšem schopen vysypat z rukávu další neskutečné příběhy. Třeba o nečekané přepadové návštěvě u exprezidenta Václava Havla.

„U domu pana prezidenta už nás čekala ochranka, okamžitě se otevíraly všechny brány a Květa jenom řekla: ‚My jdeme za Vašíkem.‘ Za chvíli přišel pan Havel ve svetru a v papučích a začal Květě vykládat o přípravách svého filmu: ‚Já budu natáčet film, víš? A my jsme si teď byli objíždět lokace. Kdybys nevěděla, lokace jsou místa, na kterých se bude nakonec točit.‘ To bylo rozkošné, protože to vykládal Květě, která celý život točí filmy,“ usmívá se Josef Kubáník.

„Vaška znám velice dobře. Když jsem v roce 1958 přišla do divadla ABC k Janu Werichovi, nosil tam kulisy,“ podotýká k tomu herečka, která se pevně drží jedné z Einsteinových zásad: „Většina lidí ví, že něco nejde udělat, tak to nedělají. Pak přijde někdo, kdo neví, že to nejde, a on to udělá. A ono to pak funguje.“

„V roce 2008 jsem se setkala s dalajlamou, kterého moc miluji. Poprosila jsem Přemka Rabase ze zelených, že bych ho chtěla vidět. Jakmile jsem ho pak spatřila, vrhla jsem se na něj a objala ho. Přemek pak šílel. Celý týden se politikové učili, že se dalajlamy nesmí nikdo dotknout, a pak přijde Fialová, která ho promrouská téměř do bezvědomí,“ vzpomíná herečka.

Sex, sport a politika? Nesnáším!

Výběr hereckého partnera Josefa Kubáníka přerostl v osudovou přitažlivost. Květa Fialová se nebojí dodat slova jako velká láska, životní přátelství. „Nesmírně si jej vážím. Dostali jsme se spolu do nejvyššího podlaží, ale nemá to nic společného s živočišnou láskou, jak si lidi někdy myslí. Nespíme spolu, jak se někde píše. To ani omylem.

Naštěstí jestli já něco v životě nenávidím, je to sex, sport a politika. Sex tam není, fotbal nehrajeme a v ODS taky nejsme. Takže to je v rychtyku,“ rozvášní se Květa Fialová a jedním dechem dodává: „Můj vztah k němu se nedá popsat. Protože pro tak úchvatné pocity nejsou slova. Jsou to nejkrásnější pocity mého života. To je můj skutečný příběh.“

I díky tomuto zvláštnímu vztahu obou aktérů dostává hra Harold a Maude neobvyklý náboj. „Harold a Maude pro nás není jen divadelní hrou. Je to dokument o nás dvou. Ve hře není jediné písmeno, se kterým bych se neztotožnila v životě. Můj vztah k Pepíčkovi je přesně jako v Haroldovi a Maude. Ona je duší probouzející nešťastného mladíka. Je to něco nade vším,“ tvrdí Květa Fialová.

A jak se vlastně poprvé setkali? Josef Kubáník před dvěma lety pozval Květu Fialovou a Naďu Konvalinkovou do Slováckého divadla na premiéru muzikálu Adéla ještě nevečeřela.

„Měla jsem tam být jako exponát, ne jako herečka. Ale to až tak nevadilo. Jela jsem ráda. A jak jsem Pepíčka uviděla, dostala jsem shůry znamení. Ještě tentýž večer jsem jej požádala, jestli si se mnou nechce zahrát v Haroldovi a Maude,“ přiznává herečka.

Příběh Harolda a Maude navíc podle Josefa Kubáníka líčí situace, které spolu oba herci prožili. Ve hře se mluví o moři – oběma se tak vybavují společné zážitky z dovolené ve Španělsku.

„Když se v inscenaci bavíme o manželovi Maude, tak se nám vybaví životní situace, když Květě umíral její muž Pavel Háša. Náš příběh prožíváme intenzívně,“ doplňuje Josef Kubáník.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Čarodějnice sbírá už od dětství a má jich plný byt.

Scenáristu a režiséra Pavla Hášu, kterého začátkem srpna 2009 přemohla Alzheimerova choroba, si Květa Fialová vzala v roce 1959 a po třech letech se jim narodila dcera Zuzana. Po jeho boku strávila dvaapadesát let a jejich vztah přátelé popisují jako oboustranně tolerantní a šťastný.

Skáču, skáču, až doskáču

Přes všechny nepříjemné zdravotní peripetie se Květě Fialové podařilo splnit si svůj sen a zahrát si Maude i v den svých narozenin. Je 1. září 2010, osmnáct hodin třicet minut. Půlhodina do začátku představení. Herečce zvoní v šatně telefon.

„Fialová. Ahóóój… Děkuju za přáníčko… Dyť to je nádherný… Nóóó, tu ablaci? Byla jsem na ní, ale ňák se to nepovedlo. Ten zákrok je nějaký složitější… Teď jsem v Hradišti… To víš, že si dám pozor… Skáču, skáču, až doskáču…“ loučí se s volajícím gratulantem.

„Dnešek jsme s Pepíčkem celý probrečeli dojetím, že jsme spolu a že na tomto světě ještě můžu být. Ale láska je o slzách. O dojetí. Seděli jsme doma naproti sobě u oběda, který jsem přesolila, a Jožinek k jídlu poznamenal: ‚Sůl nad zlato.‘ A prý to bylo výborné. Pak ještě dodal další lež, že mi to moc sluší. Takže to bylo příšerně přesolené a vůbec moc dobře nevypadám. Ale jsem šťastná,“ konstatuje při líčení před zrcadlem Květa Fialová.

Vloni, když měla kulaté narozeniny, dostala od Josefa Kubáníka osmdesát lahví šampaňského a kytici osmdesáti ručně vyrobených slunečnic. Letos jí přibyla další kytice slunečnic, zarámovaná velkoformátová fotografie obou herců a pět balení hermelínové pomazánky.

„Je dovezená z Bojkovic. Miluji hermelínovou pomazánku. Možná ještě jednu slavnostně sežeru v noci, jak přijdeme z divadla,“ těšila se těsně před představením Květa Fialová.

Květa volala přednostovi stanice a říká: „Prosím vás, přijede vám rychlík na Prahu. Musíte ho zdržet. Pan Kubáník ten vlak musí nutně stihnout. Hlídejte to, bude vám volat, jak bude na cestě z divadla.“
Josef Kubáník

I když herečka strávila několik týdnů před letními prázdninami v nemocnici kvůli srdeční slabosti a krvácení do břicha, do nové divadelní sezóny s hrou Harold a Maud se vrhla s opravdovou vervou. Po třech představeních v září ji v říjnu diváci měli možnost vidět jako Maude dokonce šestkrát a v listopadu a v prosinci přidala po třech dalších představeních.

Jedna z nejkrásnějších

Květa Fialová se narodila 1. září 1929 ve Veľkých Dravcích u Lučence na Slovensku. K divadlu se dostala po druhé světové válce, její první rolí v Divadle Český Těšín byla princezna Pampeliška.

Po Těšíně působila na divadelních prknech v Opavě, Českých Budějovicích, Kolíně a ve slovenském Martině. V Praze začala hrát v Divadle ABC od roku 1958, o čtyři roky později, se stávají její domovskou scénou Městská divadla pražská, a to až do roku 1991.

Kromě toho ztvárnila desítky filmových rolí. Objevila se například ve válečných dramatech Smrt si říká Engelchen i v Ostře sledovaných vlacích.

Z parodií stojí za zmínku filmy Limonádový Joe aneb Koňská opera, Adéla ještě nevečeřela či komediálně zpracovaná braková detektivka Fantom Morrisvillu.

V šedesátých letech byla považována za jednu z nejkrásnějších českých hereček.

„Když ale teď hraji, občas mi srdíčko utíká. Cítím velkou tíhu. Ale co. Kdybychom nebyli nemocní, co by dělali doktoři? Všecko je v rukou božích. Přijmout, poděkovat a zvládnout. A nekecat jim do toho,“ konstatuje s úsměvem herečka.

Reklama

Související témata:

Související články

Aneta Langerová: Jsem svým způsobem samotář

Hodně dlouhý a opravdu zlomový. Tak hodnotí Aneta Langerová rok 2010, během něhož udělala několik zásadních rozhodnutí. „Hlavně se ze mě stala ženská,“ usmívá...

Výběr článků

Načítám