Hostětín v Bílých Karpatech si (ne)vystačí sám

Sněhové závěje zakrývaly všechny příjezdové cesty. „I u nás se odhrnuje, ale dneska sem ještě nedojeli,“ říkal klidně náš řidič a po paměti šplhal s autem do kopce. V Praze by už dávno vyhlásili kalamitu, tady v Bílých Karpatech, nedaleko moravsko-slovenských hranic, lidé bez řečí žijí svůj život. Sněhové závěje k jejich životu patří.

Nenápadně začal i příběh a novodobá historie dnes veleúspěšné vesničky Hostětín s pouhými 240 obyvateli. V roce 1966 byla na potoce Kolelač, který protéká obcí, postavena vodárenská nádrž Bojkovice, a protože byl Hostětín jedinou vesnicí v celém povodí přehrady, byla v něm vyhlášena stavební uzávěra. Celých 34 let se tady nepostavil jediný nový dům, mnoho obyvatel odsud odešlo. Až v roce 1990 se ledy hnuly a nové zastupitelstvo začalo přemýšlet o stavbě čistírny odpadních vod, aby se tak mohlo uzávěry zbavit.

„Jenže na klasickou čističku nebyly peníze. Nakonec náš ekologický institut Veronica navrhl řešení v podobě kořenové čistírny,“ říká jeho ředitelka Yvonna Gaillyová. Kořeny se naplno rozjely v červenci 1997 a postupně se přidávaly další projekty s označením ekologické – solární systémy, moštárna, biomasová výtopna, a hlavně pasivní dům (www.veronica.cz).

Ve dvacetistupňových mrazech na nás působila oranžová fasáda pasivního domu, který Veronica využívá kromě ubytování turistů i jako přednáškové místo, až hříšně optimisticky. Průčelí budovy se sedlovou střechou zakrýval svislý solární panel, který se při bílé nadílce podle slov ředitelky ukázal jako nejpraktičtější: sníh sám opadá, není třeba ho odmetat.

„To jsem zvědavá, jestli uvnitř bude teplo,“ neodpustím si poznámku při vstupu do budovy. Vpravo je přednáškový sál, který slouží i jako jídelna, vlevo se po pár schodech sestupuje do krychle, v níž budeme spát. Zvenku je obložená modřínem, plochá střecha se jí v létě zelená. Při cestě po Česku nadchla svého času i následníka britského trůnu prince Charlese, velkého propagátora udržitelných způsobů života.

„Vodu ohříváme pomocí solárních panelů, WC splachujeme dešťovou vodou a teplo si většinou vyrobíme sami. Jenže teď je zima a teplo musíme brát i z obecní výtopny na biomasu. Přesto ročně zaplatíme obci jen asi dvacet tisíc korun za ohřev vody a vytápění. Největší náklady tak padnou na elektřinu,“ říká Yvonna Gaillyová s tím, že se ukázalo, jak je důležité při plánování propojovat všechny profese: „Architekt navrhl hodně světla, ale ten, kdo dělal osvětlení, na to nedbal a hodně si posvítil. Už jsme vyměnili nespočet žárovek, ale pořád máme velkou spotřebu elektřiny, třeba v kuchyni, kde je předepsaný počet ledniček.“

Centrum Veronica v pasivním domě totiž kromě ubytování ve dvou- až čtyřlůžkových pokojích – a spí se v nich i díky příjemnému ovzduší v budově nebo třeba nábytku z masivního dřeva opravdu skvěle – nabízí i stravování. Sympatické kuchařky připravují jídla masitá i pro vegetariány, mezi přílohami nechybí pohanka, čočka, hodně zeleniny. Bezkonkurenční byly jablečné mošty, které vznikají ve vedlejší moštárně.

Na pozemku hostětínského ekocentra stojí i roubená sušička ovoce, jejíž služby využívají místní zdarma. Funguje na jednoduchém principu; uvnitř dřevěné stavby je cihlová pec, která sušárnu vytápí, ovoce se suší na lískách, jež obsluha zasouvá zvenku.

Krásnou repliku takové bezdýmové sušárny mají na ekofarmě u Macků ve Vápenici u Starého Hrozenkova, kde nás nadšeně vítaly chlupaté koule. Border kolie Benjamina totiž přišla hrdě ukázat svá štěňátka. Na zahradě jsou mimo jiné i ovce, které jsou zvyklé na lidi a nechají se ochotně hladit.

„Sušárnu jsme postavili také jako zajímavost pro turisty. Samozřejmě sušíme naše ovoce, máme v sadu přes sedmdesát odrůd a děláme křížaly i z muchovníku. To je kanadská borůvka, kterou k nám poprvé přivezli nasušit dva nadšenci z Úpice v Podkrkonošší,“ říká majitelka Eva Macků. Muchovník chutná opravdu skvěle.

V zimě musíte k bíle natřenému venkovskému statku nad vesnicí Komňa určitě vyšplhat pěšky. Kdo pokoří závěje i námrazu, dočká se v objektu, v němž vládne Sun Jardin, slunečná zahrada, milého překvapení. Majitelka Eva Gajdošík žila dlouho v cizině, a tak umí přesně vyhmátnout, co srdce i žaludek turisty žádá. Na stole jsou připraveny domácí paštiky, špek, klobásy, skvělé koláče od sestry paní Gajdošík, bílé víno zase dodala cimbalistka Zuzana Lapčíková.

Kdo chce, může si zajezdit na koni, připraveno je i místo na přespání. „Všechno začalo asi před osmi lety, kdy jsem si řekla, že si v tomhle kraji najdu nějakou chaloupku na rekreaci.

Pak jsme potřebovali koně pro manžela na rehabilitaci, tak jsme si nad Komňou pronajali místo ve stáji, a když už dál majitel nemohl stáj provozovat, koupili jsme tenhle statek. Dnes pronajímáme i bývalou chalupu hlavně rodinám na rekreaci, je tam možnost kneippování, nabízíme i masáže,“ říká energická Eva, která provozuje s rodinou také zámek v Napajedlích. Pořádá tam mimo jiné kuchařské kurzy.

„Vedu je já a moje sestra, ale pro rady si jezdíme do metropole, do Pražského kulinářského institutu. Víte, z čeho jsem měla největší radost, když jsme zámek koupili? Že je tam stavební povolení, únikové schodiště a výtah. Nemusíme tak čekat na složité schvalování, když budovu rekonstruujeme,“ dodává žena, která i Napajedla otevírá veřejnosti.