Saská historie na talíři

Na chudobě obyvatel se nejvíce podepsaly nespočetné války, jež se po staletí proháněly Saskem. Především třicetiletá válka v 17. století naučila lidi spořivosti a sotva se stačili vzpamatovat, přicházely s každým dalším stoletím nové války.

Až do konce druhé světové války tak byla podstatná část místního obyvatelstva odsouzena k životu v chudobě, a to se projevilo především na stravě. Nejhůře na tom vždy bylo Krušnohoří. Místní obyvatelé byli hlavně chudí horníci, kteří si nemohli dovolit pestrá jídla. Jejich nejčastějším pokrmem tak byly brambory.

Dochucovali si je solí a lněným olejem, případně je měli jako přílohu ke sleďům. Od té doby jsou brambory pevnou součástí většiny saských pokrmů. Bramboračku však známe i my v Čechách, na druhé straně Krušných hor. Polévky všeho druhu se rozšířily do celého Saska a dodnes jsou zde velmi oblíbené. A jelikož v krušnohorských lesích hojně rostou houby, naleznete je ve spoustě polévek i hlavních chodů.

Dalším bohatstvím místních lesů je zvěřina. Zde se vyvinul také zcela ojedinělý vánoční zvyk. Na štědrovečerní tabuli se servíruje tzv. „Neunerlei“. Co to vlastně je? Jedná se o devět regionálních receptů, jež se mezi sebou mohou různě kombinovat. Výsledkem je večeře o několika chodech.

Klíčový je však význam, který je přikládán jednotlivým pokrmům. Například klobása znamená srdečnost a sílu, čočka podobně jako u nás na Nový rok hojnost peněz (v tomto případě mincí – skromnost je vždy na prvním místě) a kompot, případně jiný zákusek, má přinést radost ze života.

Oblast Vogtland na tom byla oproti Krušnohoří o něco lépe. Zdejší půda byla pro zemědělství mnohem příznivější, a tak se zde mohly pěstovat obiloviny. Díky tomu je dnes tato oblast známá díky svým typickým knedlíkům. Od těch našich se ale liší. Jsou velké, kulaté a uvnitř skrývají kostku dozlatova opečené žemle.

Obyvatelé Vogtlandu se rovněž chlubí tím, že to byli vlastně oni, kdo jako první začal pěstovat brambory na území dnešního Německa. Používali je jako zpestření místo jáhlové kaše či krupice, jež byly tradiční přílohou hlavních jídel. Dalším typickým pokrmem této oblasti je varianta Eintopfu – tzv. „Schwammespalken“. Schwamme zde představují houby a Spalken kousky brambor. K nim se přidá zelenina a vznikne sladko-kyselý Eintopf.

Oblast Horní Lužice je spojená s velikonočními tradicemi, za které vděčí zde žijící tradiční národnostní menšině – lužickým Srbům. Kromě typických bohatě zdobených vajíček zde narazíte i na vlivy české a slezské kuchyně. Místní specialitou je tzv. „Deichelmauke“ – bramborová kaše, do jejíhož středu se servíruje hovězí vývar se speciálním druhem knedlíčků.

Saská města mají rovněž své speciality. V Míšni se peče zvláštní druh tvarohového koláče, který si údajně oblíbil už saský kurfiřt August Silný v 17. století – narazíte na něj pod názvem „Quarktorte ohne Boden“.

Koláče jsou oblíbené dodnes v celém Sasku a s nimi i různé další sladké pečivo a cukrovinky. Nejznámějším saským sladkým pečivem je rozhodně drážďanská vánoční štóla, bez níž si v Sasku málokdo dovede Vánoce představit.

Na sladké si potrpěli i v Lipsku, které patřilo historicky spíše k těm bohatším oblastem v Sasku. Místní měšťané si tak mohli dovolit různé speciality. Dokonce se může pochlubit nejstarší dochovanou kavárenskou restaurací v Evropě - Zum Arabischen Coffe Baum – jejíž založení se datuje do roku 1695.

Nicméně největší kavárenský boom zažilo Lipsko až v 19. století. V té době si lidé pochutnávali u šálku kávy i na jedné z lipských specialit – koláčku zvaném „Leipziger Lerchen“. Jeho těsto se zadělává s vínovicí nebo brandy, plněný je marmeládou a vzhledem se podobá muffinu.

Další a v Sasku možná nejznámější sladkostí původem z Lipska jsou „Leiziger Räbchen“ – švestky plněné marcipánem zapečené v těstíčku sypané skořicovým cukrem. Z nesladkých jídel je nejznámější „Leipziger Allerlei“ – zeleninový pokrm s krabím masem. V dobách napoleonských válek si na něm pochutnávali bohatí měšťané.

K dobrému jídlu patří i dobré pití, a tak nelze opomenout saská vína. Ačkoli saská vinařská oblast patří k nejmenším v Německu, najdete zde poměrně širokou škálu odrůd. Na svazích podél Labe v okolí měst Pirna, Míšeň a Radebeul se pěstují müller-thurgau, rulandské bílé, rulandské šedé, riesling, tramín, dornfelder a další.

Už v roce 1436 se ve zdejším pivovaru Wernesgrüner začalo vařit i pivo. Tento pivovar se tak řadí k nejstarším v Evropě. Ve městě Radeberger se od roku 1872 vyrábí pivo Radeberger Pilsener.

Zajímavostí je ale především další lipská specialita „Leipziger Gose“. Toto svrchně kvašené pivo před nedávnem znovu objevil jeden finský gastronom. Dnes se v Lipsku opět vaří a dostanete ho v podniku Bayerischer Bahnhof či Gosenschenke Ohne Bedenken.