Turecký Gaziantep je oázou pro labužníky i milovníky starověkých památek

Stojíme v temné místnosti a sledujeme ostře nasvícený obličej mladého děvčete s výraznýma očima a zvláštním, trochu tajemným pohledem. Tenhle fragment mozaiky je starý asi 1800 let, nazvali ho Cikánská dívka. Archeologové portrét objevili při vykopávkách v jednom z domů bývalého antického města Zeugma. Zdaleka není tak monumentální a zachovalý jako spousta jiných mozaik v muzeu, ale má zvláštní půvab a tajemství.

Zeugma ležela nedaleko Gaziantepu. Údajně ji založil jeden z generálů Alexandra Velikého v místě, kde pak stál jeden z mála pontonových mostů přes řeku Eufrat. Díky strategické poloze vzkvétala a v největším rozkvětu měla až 80 000 obyvatel. Po několika stech letech existence ji však zničili Peršané a pak i zemětřesení. Nakonec město zavál čas a objevili jej až archeologové.

Jejich poklidná práce nabrala na hektickém tempu ve chvíli, kdy hrozilo, že část vykopávek zmizí ve vodách nově budované přehrady. Prudce se rozvíjející oblast ji totiž potřebovala kvůli vodě a elektřině. Vypukl závod s časem. Nakonec se většinu krásně zachovalých mozaik, soch, sloupů a dalších památek podařilo zachránit a jsou dnes k vidění v muzeu.

Reflektory osvítily kruhovité hradby gaziantepského hradu. Stojí uprostřed města na skalnatém kopci a v namodralém šeru vypadají jeho žluté stěny s hlídkovými věžemi jako zlatá koruna na hlavě vládce. Hrad svým způsobem městu vládnul a po staletí ho ochraňoval. Jeho základy položili Římané, ale dnešní podobu mu dali Seldžukové.

Gaziantep však pamatuje také starověkou říši slavných Chetitů, kteří úspěšně válčili s egyptskými faraóny, ale i starší kultury, včetně osídlení z doby kamenné. Řada krásných památek, i těch chetitských nebo antických, je ve zdejším Archeologickém muzeu.

Pevnost nabízí hezký pohled na celé okolí. Rychle odsud pochopíte, že Gaziantep není žádný trpaslík. Zejména v posledních letech prochází bouřlivým rozvojem. Ještě v roce 1985 tu žilo 450 000 lidí, dnes už jich má kolem dvou milionů. Je šestým největším městem v Turecku.

Jednou z hnacích sil jeho ekonomiky je textilní a potravinářský průmysl spolu s gastronomií. Už při příjezdu míjíte olivové háje, pistáciové sady a vinice. Daří se tu řadě plodin. Nejvíc ho ale proslavily právě pistácie.

Pánev vzplála vysokým plamenem. Kolem kuchaře v restauraci Yesemek, kterou najdete nedaleko bazaru Elmaci Pazari, a která patří k těm nejlepším ve městě, to v hroznu zvědavců jenom zahučelo. Gaziantep nese titul Město gastronomie. UNESCO ho v roce 2015 zařadilo do sítě měst s kreativním přístupem právě ke gastronomii, včetně té tradiční.

V nedaleké tržnici vstupujeme do krámku, kde to hezky voní. Dělají tu místní variantu slavného zákusku baklava. Jeho základem je listové těsto s velkým podílem másla. Těsto tady neprokládají nasekanými oříšky, ale pistáciemi, a sladí ho sirupem. Místní si nechali svou antepskou baklavu zaregistrovat v roce 2008 na patentovém úřadě. A v roce 2013 se Gaziantepská baklava stala prvním tureckým produktem, který získal od Evropské unie chráněné označení původu a také zeměpisného označení.

Sedíme u stolků a Murat Güllu, majitel podniku Güllüoglu, obrací najednou vzhůru nohama kulatý tác, na kterém má baklavy. Ty z něj ale k našemu překvapení nevypadnou. Upečené těsto a jemně zkaramelizovaná krusta, která se při pečení těchto zákusků vytvoří, je drží pohromadě. Murat proto nemá problém udělat tuhle malou show.

Překvapuje mě, že zdejší baklava není jenom hezky křupavá, je také jemná, a ne přehnaně sladká. Pistácie navíc dávají té místní variantě skutečně delikátní chuť.

Jak pestrá je místní antepská kuchyně, si uvědomíte už v muzeu kulinářství v historické části města pod hradem. Dozvíte se ledacos o jejích kořenech a na panelech tu popisují řadu místních specialit. Město bylo průsečíkem obchodních tras, včetně Hedvábné stezky. V minulosti navíc ovládali zdejší území Asyřané, Chetité, Peršané a vojska Alexandra Velikého, ale také Římané, Byzantinci, Seldžukové nebo Arabové. Adaptovat se, přijmout cizí vlivy, přizpůsobit si je nebo je i rozvinout, to zřejmě vždycky byla součást životního stylu místních lidí.

Dodnes tu zdejší způsob vaření ovlivňují místní tradice, stejně jako prvky z kuchyní okolních zemí. V restauraci Orkide ochutnáváme nejrůznější předkrmy ze spousty malých mističek a pak i jednotlivé chody. Je to zajímavá přehlídka vůní, chutí a použitých ingrediencí, někdy i dost exotických. Každému z nás chutná něco trochu jiného, je ale z čeho vybírat. Antepská kuchyně je barvitá a rozhodně ne nudná. Na tom se shodujeme s kolegy ze třinácti zemí Evropy, které sem pozvalo zastoupení EU v Turecku.

Antepská kuchyně se navíc proměňuje v průběhu roku. Třeba podle toho, co právě dozrálo. Dodnes odráží jak lidské chutě, tak i přírodní rytmy. Ve městě je spousta nejrůznějších restaurací. Každý, kdo chce ochutnat místní speciality, jako třeba beyran, yuvalama, maltihali köfte, siveydis, katmerci a další jídla, si tu vybere podle svého vkusu a peněženky. V orientaci mu můžou pomoci i hodnocení restaurací na internetu. Nebo prosté pravidlo: jít tam, kam chodí hodně místních lidí.

U nás se právem pyšníme řadou krásných středověkých památek. Ale ve srovnání s některými pamětihodnostmi v okolí Gaziantepu, jsou to batolata. Nejde jen o Zeugmu nebo Rumkale, pevnost v ohybu řeky Eufrat z antických a pozdějších dob. Jde třeba i o kamenickou dílnu u osady Yesemek. Leží asi 50 kilometrů na jihozápad od Gaziantepu. Řemeslníci tu dělali sochy už v dobách Chetitů, tedy někdy kolem roku 1320 př. n. l., stejně jako v časech antiky. Spoustu chetitských soch tu najdete dodnes.

V Tell Dülük, který leží deset kilometrů na sever od Gaziantepu, objevili archeologové kamenné nástroje staré 30 až 40 000 let, a spoustu předmětů ze starověku.

Pokud pojedete po dálnici asi hodinu a půl jízdy na východ, dojedete do města Sanliurfa. Prý se tu narodil prorok Abrahám (asi 2000 př. n. l.), ale zcela jistě tu v období kolem roku 3500 př. n. l. stála pevnost Churijců, příslušníků jedné z nejstarších anatolských civilizací.

Všechny tyto senzace však trumfuje nedaleký Břichatý kopec (Göbekli Tepe). Archeologové tu objevili nejstarší megalitickou stavbu na světě. Kamenné zdi tu tvoří několik zvětšujících se prstenců, a součástí stavby jsou i dokonale opracované vápencové pilíře ve tvaru písmene T. Jsou vysoké 3 až 6 metrů a váží až 20 tun, jeden dokonce 50 tun. Vznikly kolem roku 9000 a možná i 10 000 př. n. l.

Pro srovnání, nejstarší kruh ve Stonehenge je z období kolem roku 3100 př. n. l. a nejstarší Džoserova pyramida v Egyptě asi z roku 2600 př. n. l.

Kdo pilíře v Göbekli Tepe opracoval a vztyčil, kdo do nich vytesal mimořádně zdařilé reliéfy zvířat, ptáků, hmyzu a různé abstraktní symboly, to je záhada. Stejně jako to, k čemu stavba sloužila, a proč ji její tvůrci zhruba kolem 8000 př. n. l. zasypali a zmizeli v temnotách historie. Přesto si řada vědců myslí, že Göbekli Tepe přepíše v mnoha ohledech učebnice dějepisu.