Trhové Sviny zaujmou nejen názvem

Centrem městečka je logicky náměstí, obdélníkové, trochu zkosené, s hezky upravenými měšťanskými domy s novorenesančními fasádami a podloubími. Můžete se tu posadit pod stromy a prohlížet si kašnu s chrlícími hlavami lvů, barokní sloup s Janem Nepomuckým a svatou Barborou nebo kubistickou sochu truchlící ženy s holčičkou na památníku padlým z obou válek. Kostel Nanebevzetí Panny Marie s vysokou sedlovou střechou najdete stranou náměstí. Pochází ze 13. století a uvnitř objevíte zdejší patronku – trhovosvinenskou madonu z roku 1520.

A jak přišlo město ke svému názvu? Na jeho počátku nejspíš stál zdejší Svinenský potok, u jehož soutoku s potokem Farským byla kolem roku 1250 založena osada – procházela tudy totiž stará obchodní cesta. Městečko se původně jmenovalo jenom Sviny, později, když od Jagellonců obdrželo právo pořádat trhy, dostalo ještě trochu honosnější přídomek Trhové.

Schovaný mezi loukami za městem objevíte kouzelný poutní kostel Nejsvětější Trojice. Zavede vás k němu (za asistence prasátka Svinátka) alej ovocných stromů, na níž minete boží muka. O jeho založení se vypráví, jak jinak, pěkná pověst, sahající až do 16. století. Už tehdy se prý v těchto místech zjevovali tři krásní mládenci v bílém rouše. Soused Vaněk ze Svinů tu jednou, jako obyčejně, oral pole, když se ti tři objevili před ním a zpívali verš z biblického proroka Izajáše: „Svatý, svatý, svatý Bůh zástupů…“ A vyzvali rolníka, aby v těchto místech vystavěl kapli.

Když se Vaněk bránil, že k tomu přece nemá nástroje ani materiál, opáčili, že všechno už má připravené doma ve stodole. Užaslý muž přišel domů a zjistil, že je tomu přesně tak, bylo tu dost dřeva i všeho ostatního. A tak začal se stavbou kaple, ke které se záhy přidali i další. Když vozili dřevo na stavbu, spadlo pod vůz malé dítě, ale nic se mu nestalo – to bylo další dobré znamení.

Dřevěná kaple tu stála dobrých sto padesát let, než byla zbořena a nahrazena zděným kostelíkem. Jakýmsi jejím hlídačem býval vždy poustevník, který sídlil v poustevně vedle. Dnešní kostel byl vysvěcen v roce 1710 – hovoří se o tom, že architektem mohl být sám slavný Kryštof Dientzenhofer, i když to není prokázáno. Čtyři tisíce rýnských zlatých potřebných na výstavbu se vybraly při sbírkách od farníků a mnoha dalších dárců, hlavním mecenášem byl přitom zdejší šlechtic, hrabě Albert Buquoy.

Úchvatná stavba využívá v souladu se svým zasvěcením symboliku čísla tři: jsou tu tři menší věže obklopující hlavní, tři vchody do kostela, šestiboké ambity se třemi vchody, trojcípá okna a uvnitř najdeme tři oltáře.

Její další historie bohužel není vždy veselá. Josef II. ji nechal zavřít, místní občané však zaslali na úřad petici, ve které žádali o její znovuotevření: argumentovali tím, že byla vybudována i z milodarů a že v její blízkosti se nacházejí lázně, kde se zdržují cizinci, kteří také kostel potřebují. Kostel byl po pár měsících znovu otevřen a těšil se opět zájmu poutníků.

Za minulého režimu chátral, po revoluci se opakovaně stal středem zájmu zlodějů. V době nedávné odtud byly ukradeny sochy některých andělů – vidíme je ještě na dosti aktuální fotografii, kterou nám příjemní průvodci ukazují. Přes veškeré nesnáze, ke kterým patří i patrné stopy po vysoké vodě, je ovšem kostel, postupně opravovaný od roku 1995, uvnitř překrásný i se svými nástropními třemi oltáři Nejsvětější Trojice, Panny Marie Sněžné a svatého Floriána.

A jak je tomu s oněmi kdysi slavnými lázněmi? Studánku s kouzelnou vodou najdeme opodál, dnes u ní stojí malá kaplička, kde si přečteme, jak správně sledovat obraz Nejsvětější Trojice na oltáři. Zázračná voda je prý dobrá zejména na oční nemoci (na naučné tabuli ji pochopitelně zkouší Svinátko). Někdejší malá budova lázní opodál sloužila až do konce 19. století, pak byla proměněna v hostinec a dnes je z ní obytný dům.

Také k další zajímavosti Trhových Svin, starému hamru, si musíte zajít spolu s prasátkem Svinátkem kousek za město – a pokud tam půjdete přímo od poutního kostela, minete nejdříve ohradu s opravdovým pořádným pašíkem ze Svin. Cedule na plotě nás upozorňuje, že majitelé jsou členy klubu prasátek chovaných v domácnosti, takže mu žádný brzký konec nehrozí.

Pak můžete pokračovat na Buškův hamr. Pokud si někdo z dějepisu přesně nepamatujete, co to takový hamr je, pomůžeme vám.

Hamr využíval, stejně jako mlýn, energii z nějakého vodního toku – nikoli ovšem k tomu, aby se tu mlelo obilí, ale k pohánění kovářských nástrojů. Jednalo se tedy vlastně o jakousi vodní kovárnu (ostatně připomeňme si, že v řadě cizích jazyků je slovo „hammer“ synonymem pro kladivo). Hamr původně vystavěl místní Josef Foissner, který však přecenil své možnosti a záhy zbankrotoval. V roce 1840 stavbu zakoupila trhovosvinenská rodina Bušků, ta kovárnu provozovala až ro roku 1948. Dnes najdeme takové zachovalé hamry na českém území jen tři.

Při prohlídce se nejdříve podíváme na dokumentární film o činnosti hamrů. Snímek je z padesátých let a svou výtvarnou stránkou i patetickým komentářem nezapře dobu vzniku. Cenný je ovšem tím, že tu ještě uvidíme někdejší skutečné hamerníky. Následuje prohlídka kovárny, kde vám na chvíli pustí vodu, roztočí tři kola venku a uvedou tak do chodu obrovský buchar (zvaný též kobyla), brus a dmychadlo. Nahlédnout můžete také do někdejšího obytného stavení, kde uvidíte dobový nábytek včetně kolíbky, černou kuchyni a staré fotografie.

Hamr nabízí malou kavárnu k posezení a výběh s kozami. Přes rok se tu konají nejrůznější kulturní akce pro malé i velké, koncerty a divadla, kdy se sem sjíždějí lidé z širokého okolí.