Portugalské kláštery a jejich tajuplné příběhy

Název města, kde své putování zahájíme, se vyslovuje „Alkubasa“. Zdejší klášter je v Portugalsku největší, nejúchvatnější a také nejvíce dojímá svým příběhem o velké lásce (doslova) až za hrob. Postaven byl roku 1153 pro řád cisterciáků, kteří nedlouho předtím do země přišli. V roce 1147 dobyl Alfonso I. pevnost Maurů v Santarému. Král už předtím slíbil, že pokud se mu podaří zvítězit, postaví pro cisterciáky velkolepý kostel. A tak se také stalo.

V přední lodi dnes najdeme dva masívní náhrobky postavené nohama k sobě. Patří muži a ženě, jejichž příběh osudové lásky zná v Portugalsku každé dítě.

Začíná na královském dvoře roku 1340. Mladý následník trůnu, princ Pedro, se měl oženit s kastilskou princeznou Constanzou, kterou mu vybral otec.

Nevěsta přijela s celým svým početným doprovodem do Portugalska, jenže Pedro měl od samého počátku oči pro princezninu dvorní dámu Inés de Castro. Zamiloval se do ní na první pohled.

Povinnost velela oženit se s Constanzou – což poslušný princ učinil. Ostatně, otec Alfonso IV. Inés raději poslal zpátky do Kastilie, aby ji princ neměl na očích.

Manželům se narodily dvě děti, jenže Pedro na krásnou Inés nepřestal vzpomínat. Když Constanza po pěti letech zemřela při porodu, poslal Pedro pro Inés a žil se svou milou ve městě Coimbra. Inés mu během krátké doby porodila čtyři děti. Údajně se s ní Pedro v té době také tajně oženil.

Zdálo se, že jejich štěstí nebude stát nic v cestě. Ale Pedrův otec smýšlel jinak. Obával se mocenských nároků Inésiny rodiny a nechal nebohou Inés zavraždit.

Když se Pedro vrátil domů a našel milovanou ženu bez hlavy, postavil se spolu s Inésinými bratry otci na odpor.

Prostřednictvím matky se s otcem nakonec usmířil, ale po otcově smrti nechal Pedro Inésiny vrahy popravit.

A pak přichází poslední, snad ještě děsivější epizoda celého milostného příběhu. Když byl Pedro korunován na krále, poručil vyjmout Inésino tělo z hrobu, obléknout do šatů a posadit ji vedle sebe na trůn coby právoplatnou královnu. Všichni šlechticové museli přicházet a políbit nové královně ruku s prstenem. Pravda, Pedro nechal nejdříve tělo své ubohé milenky nabalzamovat – přesto si snad raději ani nezkoušejme představit, jak taková audience u královny vypadala…

V průvodcích se někdy uvádí, že Pedro a Inés jsou pohřbeni nohama k sobě proto, aby si při zmrtvýchvstání mohli okamžitě pohlédnout do tváře. Pravda je taková, že jejich poloha vznikla v důsledku přestavby kláštera.

Kromě náhrobků tu můžeme nahlédnout také do Sálu králů se sochami portugalských panovníků a modrobílými dlaždicemi s výjevy založení kláštera, dále do místností, kde pobývali mniši, a do úchvatného Ambitu ticha, plného pomerančovníků. Hlavy chrličů, které měly odrazovat případné zlé duchy, mají nejrůznější bizarní podoby.

Druhým z klášterů, jejichž návštěvu bychom neměli v Portugalsku vynechat, je dominikánská Batalha (čtěte Batalja). Na jeho počátku stála taktéž jedna vítězná bitva – ostatně právě „Bitvu“ značí v překladu jeho název.

Dne 14. srpna 1385 se v těchto místech střetla vojska portugalského krále Jana (portugalsky Joao), syna nám už dobře známého Pedra I., se španělským králem Janem I. Kastilským.

Portugalský Jan slíbil Panně Marii, že pokud vyhraje, nechá vybudovat nádherný kostel. Vojska vedl zkušený Nuno Álvares Pereira (jeho socha se dnes nachází kousek od vchodu do kláštera) a Portugalci nakonec drtivě zvítězili. Obhájili tak svou nezávislost na Španělsku a klášter byl následně postaven.

Jeho největší zajímavostí jsou dnes takzvané Nedokončené kaple. Osmiboké mauzoleum se zajímavými hranatými věžemi nad každým náhrobkem začal stavět syn krále Jana I. Duarte a pokračoval v nich jeho syn Manuel, nebyly však nikdy dostavěny. Mauzoleu tak chybí střecha – proto sem ve dne stále svítí slunce a v noci hvězdy. Nádherná výzdoba kláštera je vytvořena v takzvaném manuelském stylu.

Pozoruhodný klášter v Tomaru je zabudován do starého hradu. Ten postavil již v roce 1160 Gualdim Pais, první velmistr templářského řádu v Portugalsku. Templáři tehdy zemi velmi pomohli v osvobození od Maurů – a náhradou za to dostali rozsáhlé pozemky, na kterých hned začali intenzívně stavět.

Templáře zrušil papež v roce 1312, ale ve Španělsku byl králem vzápětí založen Kristův řád, který zdědil veškerá templářská privilegia a také jejich majetek, a mohl se tu nerušeně rozvíjet dál.

Zároveň s tomarským hradem postavili templáři i klášter, který ovšem dostal svou dnešní oslnivou podobu až o pět set let později.

Na prvním místě je tu třeba vidět templářský kostel, šestnáctibokou rotundu.

Uvnitř najdeme skutečný klenot – Charola dos Templários, templářskou oratoř z 12. století.

Osmiboká stavba je vlastně souborem oltářů s freskami, jehož podoba vychází z chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě.

Ambitů najdeme v tomarském klášteře tolik, že nebude problémem se mezi nimi ztratit.

Narazíme tu na Chlebový Ambit, kde se shromážděným žebrákům rozdával chléb, Hřbitovní ambit s náhrobky mnichů či Ambit praní, v jehož centru stojí dvě obří nádrže, dnes již nesloužící svému účelu a plné květin. A pak je tu ještě jedno okno…

Manuelské okno v Tomaru je jedním z nejslavnějších a nejfotografovanějších objektů v celém Portugalsku. Okno ovíjejí kamenná lana, vidíme tu stěžně, kotevní řetězy připoutané ke korálům či svazky chaluh. Všemu vévodí kříž Kristova řádu s erbem Manuela I.

A co znamená vousatá hlava v klobouku, která jako by svýma rukama celé okno podpírala? Jde buď o starého námořníka, nebo jednoho z tvůrců pozoruhodného okna, stavitele Dioga de Arrudu, který neodolal a zvěčnil se tu.