Článek
Když se k nástupišti č. 2 červené linky Marunouči blíží vlak, na světelné tabuli se objeví číslo 50. Souprava bude stát ve stanici o padesát vteřin déle než obvykle. Další vlak, který by měl podle jízdního řádu do Šinzuku dorazit za pouhé dvě minuty, má zpoždění. Pasažéři ho už přeplnili.
Podle společnosti Tokijské metro, soukromé firmy provozující spolu s magistrátem tokijskou podzemku, znamená každých dvanáct vteřin zpoždění osmdesát cestujících navíc, takže se pasažéři musejí ve vozech ještě více mačkat, než když metro jede přesně podle rozpisu.
Hry budou výzvou
Padesát vteřin již běží a Takaši Araj (58), zástupce šéfa stanice, si stoupá na dřevěný stupínek. „30, 20, 10,“ odpočítává digitální časomíra. Desítky lidí stále proudí do vagónů soupravy. „5, 4, 3.“ Několik cestujících se zoufale snaží natěsnat do přeplněných dveří. „Prosíme, už nenastupujte,“ říká Araj do mikrofonu zdvořilým, uklidňujícím, ale současně rozhodným hlasem.
Dveře se zavírají a Araj se rychlým pohledem ujišťuje, že z vozů nikde nevyčnívá něčí rameno, noha, cíp košile nebo kabelka. Zdvíhá ukazováček a souprava se rychle rozjíždí.
Označení městská hromadná doprava je v Tokiu namístě. Den co den metro a vlaky na povrchu slouží 38 miliónům, připomněl list The Japan Times.
Na modré lince Tózai cpou v době největšího provozu cestující do vagónů zaměstnanci metra v bílých rukavičkách.
I když se již zdá, že metro a vlaky v Tokiu praskají ve švech, čeká je ještě větší nápor. Připravuje se už na letní olympijské hry 2020. Pouze letos utratí radnice za přípravy 51,4 miliardy jenů (1 mld. Kč). Společnost Tokijské metro vybuduje na koridoru mezi hlavními sportovišti a olympijskou vesnicí novou stanici a na zlepšení linek vynaloží 400 miliard jenů (79 mld. Kč).
Mozek v domku
Premiér Šinzó Abe vyjádřil přání, aby se počet turistů, kteří do jeho země zavítají od ledna do prosince, zvýšil ještě do olympiády ze současných 13,4 na 20 miliónů.
Zda si tokijské metro hladce poradí s náporem cestujících, závisí na malé skupině zaměstnanců z nenápadné nízké béžové budovy v zapadlé uličce v jedné z obytných čtvrtí. Sídlí tam Středisko integrovaného řízení, pomyslný mozek metra. Velké elektronické tabule na stěně ukazují, jak jsou na tom vlaky mezi 179 stanicemi.
Je skoro půl deváté ráno, špička vrcholí a před chvilkou začala Jošimasu Koikemu 24hodinová služba dispečera. S kolegou Akirou Išizukou bude sledovat pohyb 6,8 miliónu cestujících.
Tři minuty by měly stačit.
Mezitím se fronty trpělivě vyčkávajících znatelně prodlužují a ve stanici Tojočo na lince Tózai se jednomu cestujícímu udělalo nevolno. Zatímco mu pomáhají dozorčí, Koike rychle zařídí, aby se dvě soupravy ve stanicích zdržely. „Tři minuty by měly stačit,“ říká do mikrofonu.
Išuzuka dnes dopoledne zodpovídá za pět linek. Ani on nespoléhá jen na techniku. Většinu situací řeší přímo s dozorčími, řidiči a zaměstnanci na nástupištích.
V půl desáté Koike pečlivě orazítkuje dvě stránky zprávy s událostmi, zejména o zpoždění z rána, a odfaxuje je na ústředí. „Jestli to bude možné, rád budu ve službě i během olympiády,“ těší se.
