Švýcarský Samnaun: lyžování na konci světa

Dostat se do Samnaun je někdy docela dobrodružství, v zimě jezdí auta úzkými zasněženými silničkami jednou přes Rakousko, podruhé musí do tunelů, jež byly ve Švýcarsku zbudovány na začátku minulého století. Kdo jede autobusem, často tají dech nad centimetry, které kolos dělí od stěn tunelů.

Po cestě k cíli je jen pár vesnic, samotný Samnaun spolykal hned několik okolních vísek – Compatsch, Plan, Ravaisch. V Samnaun Dorf cesta končí a dál už nevede. Možná i proto si v téhle části kantonu Graubünden lidé uchovávají znalost rétorománštiny, jazyka, který vznikl z latiny a mluví s ním jen necelé procento švýcarské populace a je vedle němčiny, italštiny a francouzštiny jedním z úředních jazyků Švýcarské konfederace.

Rétorománština sice patří mezi velmi staré jazyky, Samnaun je ale jinak velmi moderní. V roce 1998 tu postavili první dvoupatrovou lanovku na světě. Pojme 180 lidí a natěšené lyžaře doveze do výšky 2488 metrů nad mořem do Alp Trida Eck, odkud se rozjíždějí po celém areálu Silvretty Skiareny Samnaun/Ischgl.

Čeká je 238 kilometrů sjezdovek. A i když člověk není úplně lyžařský expert a počasí není nejvlídnější, dá se během dne bez problémů dojet do rakouského Ischglu a zase zpět. Kdo se nestihne vrátit, musí použít taxi.

Na rozježdění a osahání terénu jsou na švýcarské straně nejlepší modré sjezdovky (č.69, 62 a 63) vinoucí se z Alp Trida Eck do níže položeného Alp Trida (2263 m). Rakousko je za špičkou Greitspitze (2872 m), my jsme tam přejeli po červeně označené trati s číslem 12, pak už jen krátká sedačka, sjezd po jedenatřicítce a jsme v Paznauner Thayau ve výšce 2000 metrů.

Odtud je to do nejvýchodnějšího bodu areálu Gampenalpu (1975 m) jen kousek. Celá jízda trvá asi hodinu a půl a to jsme s sebou měli lyžařské začátečníky. Čeká nás cesta zpět do Samnaun Dorfu.

Z vrcholu Palinkopf (2864 m) vede po hřebenech hor z počátku trochu boulovatá, pak mírná červená s výstižným pojmenováním Dutyfree–Run. Prý i zde kontrolují celníci, jestli máte v baťůžcích jen povolené množství alkoholu. Zrovna tady jsme je ale vůbec nepotkali.

Naše putování zasněženou krajinou končí stylově na aprés ski, tedy zábavě po lyžování, u malého stanu s pitím u restaurace Schmuggleralm. Všechno je velmi komorní, a i když Samnaun je bezcelní zóna a je tedy plná obchůdků s hodinkami, značkovým textilem nebo alkoholem a cigaretami, rozhodně nejde o velkovýrobnu turistických atrakcí. To rakouský Ischgl je úplně jiný.

Středisko Ischgl musí zajistit zábavu a také trochu sportu pro všechny, kteří obsadí víc jak 11 tisíc připravených lůžek. Většinu dne to totiž vypadá, že všichni čekají, pak prožívají a nakonec zase čekají na další aprés ski v některém z četných barů a restaurací. Kdo se přeci jen odveze gondolou do rakouského centra Silvretty arény, do Idalpu, moc se odtud nevzdaluje. Svahy jsou tak za chvíli vydřené a plné boulí.

V poledne se v Idalpu všichni přestěhují do některého ze zdejších labužnických center; za vrchol je považován VIP klub v Alpenhaus restauraci. U vchodu si členové sundají lyžařské boty, navléknou je na sušák a vklouznou do přezůvek. V kožených křeslech pokuřují doutníky a obrovskými skleněnými okny pozorují, jak venku svítí slunce.

Někdy se ale i ve švýcarském Samnaun nebe zatáhne a ve wellness centrech – jsou u každého většího hotelu – také nejde ležet celý den. Pak je třeba vyhledat jinou zábavu. Kromě návštěvy místního muzea stojí určitě zato zajít do sýrárny Sennerei (salašnictví) v Samnaun-Compatsch. Její vedoucí Peter Mayer je velkým propagátorem zdravého jídla a bojovníkem proti předpisům Evropské unie.

„Nejvíc alergií mají lidé z toho, že pijí krabicová mléka s dlouhou dobou trvanlivosti, která nemají s opravdovým mlékem nic společného,“ říká, když ukazuje výrobnu sýra, kde jednotlivé bochánky zrají na dřevěných poličkách. „Na nerezu to opravdu nejde, dřevo totiž pohlcuje i vydává vlhkost a díky tomu sýry na něm nehnijí. To nerez neumí. Naštěstí se Švýcarsku podařilo vyjednat výjimku, i když jinak i naše sýrárna striktně dodržuje evropské předpisy.“

Ještě v roce 1960 bylo podle něj v údolí šedesát rodin, které dodávaly do zdejší družstevní sýrárny 300 tisíc kilogramů mléka ročně. „Mléko se udává v kilech proto, že litr mléka může obsahovat hodně vody, my musíme určit a zvážit jen tu část, kterou potřebujeme pro zpracování na mléčné výrobky,“ dodává Peter s tím, že dnes už má podnik, který patří obci, jen sedm dodavatelů, ale ti dokáží vyprodukovat 520 tisíc kilogramů mléka ročně.

„Z toho děláme padesát tun sýra, zbytek jsou jogurty a další mléčné produkty,“ dodává vedoucí sýrárny. Její prohlídka spojená s ochutnávkou je každou středu od 10:30 do 12 hodin, vstup je zdarma.