Mladí architekti si jako domov zvolili statek na samotě

„Až odjedete, budeme mít videokonferenci s českým klientem, kterému navrhujeme interiér kanceláří v jeho chilské pobočce. A pak, až do tmy, budu s traktorem sekat louku,“ usmívá se třicetiletý Jan, když nás zve ke stolu a nabízí jejich bezinkový sirup a zároveň otvírá sedmičku vína na střik.

Jeho žena Zuzana přináší na ukázku své rukou dělané skici projektů na pauzáku a na ochutnání domácí švestkový koláč. Obojí pozoruhodné. Ostatně stejně jako krajina za humny – kam oko dohlédne!

„Sice komplikované, ale připojení na internet tu máme,“ dodává, jako by nás chtěla uklidnit, paní Zuzana. Přesto mírně netrpělivě i nevěřícně kladu otázku, jak k tomuto životnímu stylu dospěli.

Určitým vysvětlením je, že statek se čtyřmi rohy a zahrádkou uprostřed je blízko chalupy, kterou kdysi koupil Janův dědeček a on tam jezdíval už jako malý kluk na prázdniny z Prahy. Jeho žena Zuzana vyrůstala v bytě v Ostravě.

„Moji rodiče se po roce 1989 začali v okolí shánět po nějaké chaloupce pro sebe. A koupili, tak trochu omylem, tento statek – sudetskou ruinu. Takže toto je výsledek hlavně jejich intenzivního dvacetiletého budování a my v tom teď pokračujeme.

Pamatuji si, jak to tu vypadalo, než se tu i krajina začala vracet do normálu. Jsme pět kilometrů od hranic s Rakouskem. Já jsem v tom vlastně nevinně, že jsme tady,“ směje se Jan a hned vážně dodává, že člověku nedá, aby ho okolní prostředí nevtáhlo, a že to celé byl pro něj přirozený proces.

„Krajina byla zraněná a stále jí ještě mnoho chybí. Tak jsem požádal i o dotace na rozvoj venkova a koupili jsme nějaké stroje a hezký, i když komplikovaný příběh, opravdu pokračuje. Za stavební spoření jsme nakoupili krávy,“ dodává s mírnou nadsázkou hospodář.

„Zatím jsme investovali hlavně do rekonstrukce původních stodol statku a výstavby nové na sousední pastvině, kterou jsme také koupili. Místnosti jsou zatím vlastně tak, jak je zařídili a zrenovovali (včetně nových oken) rodiče. Pomalu chystáme přebudování druhé stodoly (jižní) na naše nové bydlení, protože v tom současném – na severní straně – nám slunce v zimě docela chybí a brzy se sem navíc nevejdeme. Ale přes léto jsme stejně nejraději venku,“ konstatuje Jan.

O jeho slovech svědčí i přírodně upravený dvůr s jezírkem (včetně leknínů) a teráskou s posezením nad ním.

Úpravou průjezdu, kterým už povozy ani traktor se sekačkou nejezdí, získali vlastně další místnost, kde u velkého stolu a v chládku tráví také hodně volného i pracovního času.

Navíc součástí jejich životní volby je i to, že pracovní a volnou dobu vlastně ani tak nerozlišují.

„Než bych přehnaně opečovávala zahrádku ve dvoře, raději věnujeme čas třeba i obnově zapomenuté cesty kolem křížku. Svatebním hostům jsme řekli, ať nám nekupují žádné dary, ale přispějí na zakoupení ovocných stromků, ze kterých teď vzniká kolem cesty svatební alej, a naši hosté tak budou navždy součástí našeho příběhu. Na jejím konci jsme si uspořádali v rámci svatby Jendovo požádání rodičů o moji ruku a pak jsme šli – už společně – na vrcholek protějšího svahu, kde jsme u lavičky měli samotný svatební obřad. Jinak je to výběh pro naše zvířata,“ připomíná spokojeně nedávný zážitek nastávající maminka.

„Je skvělé zasadit strom a cítit přitom, že to člověka přesahuje, protože to je největší projev vděčnosti. Už na škole se naše vnímání architektury měnilo v přístup dotýkající se neuvěřitelné škály odlišných, a přesto propojených oborů. Začaly se prohlubovat základní a přirozené pocity z komponované krajiny a silný vztah k jedinému ,základnímu kameni‘ – půdě, ze které vše ,roste‘. Cítíme velkou úctu a pokoru k zemi, která nám byla dána. Ať už tady u nás v horách, nebo při nových projektech,“ dodává.

Jejich společná architektonická práce nemá nijak dlouhou historii, ale své zkušenosti z praxe už mají a radost mají i z nedávno obdržené ceny Kanceláře roku 2017, kterou dostali za nové prostory pro PR agenturu Czech Promotion.

„Také je podstatné, že jsme sehraní s našimi spolupracovníky a už víme, na koho se obracet, protože je pro nás důležité především kvalitně odvedené řemeslo. Uvědomujeme si, že kdybychom zůstali třeba v Praze, tak bychom měli možná více zakázek, ale je to jenom o tom, jak si to člověk nastaví.

Díky prostředí, ve kterém žijeme, dokážeme navrhovat s citem a inspirací, kterou bychom jinde nenašli. Jak jsme rádi v přírodě, tak se věnujeme i navrhování kanceláří a firemním prostorům – vidíme v tom velký potenciál pro zlepšování prostředí, které bylo často podceňováno,“ shodují se.

„Chceme ale dělat různé projekty. Snažíme se nevyhraňovat a pokaždé se držíme toho, že architekturu, podle nás, bereme jako spojování lidí, bodů a neočekávaných příležitostí. Neustále hledáme nová řešení na jakémkoli poli působnosti. Každý člověk je prostě jiný a jedinečný.

Tvoříme spolu se zadavatelem. Ať je to kancelář, nebo rodinný dům, vždy je pro nás kreativní otevřený přístup maximálně důležitý, protože jinak bychom sklouzli k rutině, což je velmi snadné, ale nebezpečné a odporuje to lidské přirozenosti,“ dodává Jan.

I přes své mládí vnímají naši hostitelé, že žijí v kraji, kde jsou vedle sebe dva národy, a jak dodává Jan – dva historické extrémy.

„Kontrasty v příhraniční oblasti jsou ale obrovsky inspirativní. Vnímáme, že nám toto prostředí energii dává i bere. Jednoduché to není, ale smysluplné ano.“

„Extrém je i v tom, že jsme čtyřiadvacet hodin denně spolu. Už si děláme legraci, že na dovolenou budeme jezdit každý zvlášť. Je pravda, že Jenda je víc na cestách a já doma s tužkou nad papíry. A navíc se už těšíme na rodičovské starosti a radosti. Možná to někomu přijde celé lehkomyslné, ale opak je pro nás pravdou, zatím to jde a za nic na světě bychom neměnili,“ dodávají shodně Zuzana a Jan Kurzovi.