Malíř Josef Šmek proměnil dvoupokojový byt v ateliér

Velikost pláten je určena rozměry zárubní dveří v jeho bytě na Plzeňské ulici, kde se chystá opět tvořit i sochy. Tedy v té místnosti, kde je kuchyňská linka. Uprostřed druhého pokoje je velká postel a malý stolek s počítačem. Obrazy na všech stěnách.

Josef Šmek, rodák z Jablunkova, vystudoval v Ostravě střední průmyslovou školu, obor propagační výtvarnictví. Na akademii výtvarných umění se nedostal.

„Možná i proto, že brácha v jednaosmdesátém emigroval do Ameriky. Ale byl to právě on, kdo mi po revoluci připomněl, že chci-li opravdu svobodně tvořit, musím být finančně zajištěn a nezávislý na různých bossech. Na dálku mi pomohl stát se prodejcem tehdy hodně populárního potravinového doplňku. A podařilo se. I když mě někdo měl za sochaře, někdo mě přesvědčoval, ať se věnuji malování. Ale mě škatulkování dodnes nezajímá.“

Do roku 1989 Josef Šmek pracoval i jako výtvarník v ostravském Krátkém filmu. „Maloval jsem si pořád.“

Tak dlouho chodil z ostravského bytu do trafiky pro noviny, až si jednou řekl, že potřebuje změnu. V hlavním městě je už pět let, v ateliéru, který jsme navštívili, dva roky.

„Bydlel jsem v centru Ostravy, v hezkém bytě na ulici Poštovní, kousek od Masarykova náměstí. Při jedné z pravidelných cest v osm ráno do trafiky (trafikantka opět k novinám dodala, že dobře už bylo) jsem si položil otázku: ,Šmek, takto končí život?‘ Tak jsem manželce po návratu do bytu navrhl, ať se přestěhujeme. I když se mi v Ostravě líbilo, protože je to tam všechno upřímnější. Buď vás milují, nebo vám dají do huby,“ usmívá se malíř, který „prohlédl“ v sedmapadesáti. Přitom připouští, že bylo třeba ukončit i takříkajíc alkoholové opojení.

V Praze si udržuje daný tvůrčí rytmus. A ještě, dříve než pro noviny, vybíhá pravidelně do kopce a nedalekého parku u Strahova. Pak ještě doma cvičí kliky.

„Trvá mi to hodinu, pak si dám koktejl, sprchu a začínám malovat. Musel jsem se přemáhat a přemáhám se pořád, i po dvou letech.“ Což moc bohémsky nezní, ale hlavního města si užívá.

„Uchvátila mě a procházím se tu jak turista. Pražáci se mi zdají slušní a vyhovuje mi to tady z více důvodů. V Praze jsem získal novou energii. Před pěti lety bych si nepomyslel, že budu mít výstavu v Praze. Seznámil jsem se tu s kurátorem Milanem Martiníkem z Chodovské tvrze a moje práce ho zaujala. Nyní mám výstavu Rock'n'Roll žije - v galerii BNV Consulting na Staroměstském náměstí. Do konce března. Tady už bych mohl umřít. Což se může stát.“

Josefa Šmeka vždy v malbě zajímala figura - od portrétů známých lidí po akty -, ale i příroda. Jak nad postelí potvrzují obrazy lesa. Beskydská inspirace.

„Všechno, co vás vzrušuje, je dobré. A nemusí to být vždy jen žena. Cítím novou sílu a člověk nikdy neví, kam ho život zavane. Do ciziny určitě ne, protože neumím řeči. Ale když stárnete a najednou dostanete vnuknutí na nový plán, tak musíte dodržovat nějaký řád. A já většinou byl a jsem na vlastní noze - bez šéfa. I jako ten prodejce.

Ale ještě si dovedu představit, že bych přece jenom pořídil - i když z Prahy už nechci - nějakou chalupu u lesa. Kdyby se dařilo a zdraví sloužilo. Pořád mě to žene ven, jako když jsem byl kluk - u babičky na prázdninách,“ připouští čerstvý šedesátník, který za svůj pestrý život vystřídal více adres a různých druhů bydlení. Včetně domu postaveného na zakoupené parcele u Havířova. Ale o jeho prodej se před lety postarali exekutoři, a to je zrovna zkušenost, kterou by už nechtěl zažít.

V Praze je spokojený a připravuje výstavu nových soch. Začíná také snít o domě, „do kterého by se mu všechny obrazy a sochy vešly“.