Jak bydlí malířka Jiřina Břicháčková v domě, který s manželem sami stavěli

„Jsem nejmladší z pěti dětí, a když tady bylo ještě jen pár vesnických domů a zahrad, tak tu tatínek koupil každému potomkovi parcelu. Opravdu tu jsou v nejbližším okolí skoro všechno naši příbuzní,“ pochvaluje si naše hostitelka bydlení na východním předměstí Prahy 14 v části Jahodnice.

Paní Jiřina je na návštěvy zvyklá. Už proto, že dvacet let doma vede výtvarný atelier Ars Pueris, na který každou středu přichází malovat skupinka dětí. Většinou na terase a ona jim pak na zahradě pořádá pravidelné výstavy.

Se svými kolegy ze Spolku pražských výtvarných umělců bude Jiřina Olivová vystavovat od 3. května v pražské Chodovské tvrzi. I manžel – pan Antonín – tvoří doma. V ateliéru s pecí na tavení kovů.

„Začali jsme stavět koncem šedesátých let – z toho, co tenkrát bylo k sehnání. Okolní prostředí ještě vyvolávalo iluzi venkova. Prošlo se pod viaduktem a byli jsme v přírodě. Když jsme v užitkové zahradě u domu s přestárlými švestkami začali zakládat okrasnou zahradu, sousedi chovající králíky kroutili hlavou.

Dnes máme za druhou ulicí od developerské firmy nové sídliště a nezabránily tomu ani petice. Je pravda, že tam hezky zrekultivovali potok s meandry a jsou tam hezké procházky. Ale někteří noví nájemníci bytů lopatami utloukají žáby, protože jim kvákají pod okny. Na druhou stranu to máme na stará kolena pár kroků pro rohlíky do nového obchodu,“ konstatuje lakonicky Antonín Břicháček, kovolijec, ale i básník, fotograf („Toníkovy fotky mluví,“ dodává jeho paní) a v minulosti vůbec muž mnoha profesí.

Dnes se soustředí na kovové odlitky (svícny nebo hodiny se zakomponovanými acháty) nebo doplňuje manželčiny obrazy olověnými odlitky. Tak jsou naši hostitelé sehraní!

„Já musím vyrobit rámeček, natáhnout plátno, vytvořit odlitek, jsem servaný jako kůň a žena na to nakonec našmrdlá barvy a je to hotové dílo,“ směje se pan Antonín, aniž by si nechal vzít klid např. na balení vlastních cigaret. Mít ateliér doma mu vždy vyhovovalo.

„Tvůrčí jsme byli vždycky, i když nešlo podnikat, do toho jsme se pustili až koncem osmdesátých let.“

„V roce 1967 to tady začal stavět otec Jiřiny, takže přijeli strejdové, zedníci z Moravy, a pustili se do hrubé stavby z cihel z bouračky. Nejprve se začalo stavět a posléze se začaly dělat plánky kvůli kolaudaci. My jsme se pak v roce 1969 vzali a dům dodělávali. Tři roky jsme znali jen stavbu a beton,“ vzpomíná pan Antonín pocházející ze Smíchova a paní Jiřina s úsměvem dodává: „Nebo jsme chodili do Malostranské hospody.“

Přízemí domu dnes vypadá jako galerie někde na zámku. Obrazy, svícny a sošky doplňuje starožitný nábytek.

„U tohoto stoletého stolu sedělo už hodně zajímavých lidí. Náš Spolek pražských výtvarných umělců tu má registrovanou adresu a také se zde scházíváme. Už se těším na další setkání.“

Umělecké objekty ozvláštňují i posezení na terase, kam se vejde i velký stůl. Nechybí ani kamenný krb s komínem podél domu.

„Dříve byly pozemky, na nichž stojí i okolní domy, bažinaté a na jílu. Později udělali odvodnění, země vyschla a domy si začaly sedat, takže nám komín od stěny odskočil o tři centimetry. A dřív k nám jezdilo víc návštěv než dnes, když mají všichni auta. Je to zvláštní,“ konstatuje Antonín Břicháček.

„Soused nedávno pálil v kolečku chrastí a z novostaveb na něj zavolali policii. Já když pálím staré větve, tak v krbu na terase. To se může. Jak počasí dovolí, jsme venku na zahradě a na terase. Pořád. Mívali jsme hezčí zahradu, ale za těch čtyřicet sedm let už leccos zase uhynulo. Už by to chtělo sáhnout i na dům, ale na to už nemám. Stačí mi jarní práce na zahradě,“ dodává pan Antonín s tím, že si rádi i nyní zajedou odpočinout na chalupu a opět potvrzuje svůj smysl pro humor.

„Je to dost vysoko, tak se tam večer topí i v létě, tudíž je vesnice celá zadýmená a druhý den všichni vyndají ty motorové kosy – pohodička a idyla!“

To Jiřina Olivová-Břicháčková má k chalupě lyričtější vztah: „Při malování obrazů mě nejčastěji inspiruje krajina na Vysočině, kde tu chalupu máme. Na houby a do lesů tam jezdíme, jak to jde. Pocházejí odtamtud moji předkové. A když jdete do lesa, tak to je jako byste šel do chrámu a meditoval. Narodila se tam maminka – mám tam sestřenice, kterým je přes devadesát, a ještě se o sebe v pohodě postarají a vaří svíčkovou.“

Zato dcera našich hostitelů bydlí až v Izraeli, kam se provdala.

„Díky tomu jsme si uvědomili, že je to dnes jedna z nejbezpečnějších zemí, protože tam se o sebe Židi dokážou postarat, obklopeni hrůzným světem. Kdežto v Evropě myšlení zlenivělo takovým způsobem, že se neumíme ubránit ničemu,“ zvážní na konec návštěvy i hlava rodiny.