Čtyřiašedesátiletý doktor Jiří Kubeš jezdí v létě rád do nemocnice na skútru („na čerstvém vzduchu“) a bydlí v originálním obytném komplexu na úpatí Kunětické hory. Žádný nový bytový dům ani řadovka.

Kdysi plánovaná lípa na „návsi“ sice není, ale střed zástavby plní stále svoji přirozenou a tradiční funkci. I když auta přibývají i tady.

Kdysi plánovaná lípa na „návsi“ sice není, ale střed zástavby plní stále svoji přirozenou a tradiční funkci. I když auta přibývají i tady.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Ale do kruhu, kolem náměstíčka, propojené přízemní rodinné domky postavené už koncem sedmdesátých let podle projektu hostitelova souseda a přítele architekta Josefa Macase.

Jako na správné vesnici

Vlastně to až tak původní myšlenka není, protože třeba i indiáni si svá teepee stavěli do kruhu. I kvůli lepší obraně proti narušitelům klidu a míru.

Zápraží za vstupní brankou tvoří malé atrium. Zahrada je za domem.

Zápraží za vstupní brankou tvoří malé atrium. Zahrada je za domem.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Je pravda, že útulné bydlení se zahradami v zadních částech domů má i tento efekt. Jakmile sem vjede někdo cizí, vždy ho někdo ze sousedů - jako na správné vesnici - oknem zaregistruje. Sice už nás, původních obyvatel, není tolik, ale to jen potvrzuje, že je takovéto bydlení zajímavé i pro dnešní mladé a pořád to tu má své jedinečné kouzlo,“ konstatuje náš hostitel, který patřil v roce 1977 ke zdejším prvním osídlencům.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Téměř patnáct let byl doktor Kubeš v pardubické nemocnici primářem, ale už se této funkce vzdal.

„Dnes není důležité, co uděláte, ale co napíšete ve správném počtu kopií a se správnými razítky. Úplně jako ve stavařině, třeba při dokládání energetické náročnosti domů. Je méně času na pacienty, papíry vypisují dnes už i sestry. Nosí se to tak po celém světě, asi těžko tomu můžeme vzdorovat. Ale pro mě už to není,“ konstatuje náš hostitel, který je zručný nejen na operačním sále, ale rukama si umí mnohé vyrobit i doma.

Čtyřiašedesátiletý ortoped Jiří Kubeš

Čtyřiašedesátiletý ortoped Jiří Kubeš

FOTO: Milan Malíček, Právo

Od stresů přinášených jeho oborem se dokonce odreagovává i jízdou na silné motorce! Pan architekt měl představu, že na návsi vysadí lípu, u které se budou sousedé scházet.

Během tří, čtyř let se prodaly všechny stavební parcely a stavebníci dodrželi jednotný charakter do kruhu propojených rodinných domů. A skutečně na návsi pořádali různé akce, včetně tancovaček! Dnes tam rostou vzrostlé borovice.

Zelená zahrada

„Vysadil jsem tu buk, ale nebyl to dobrý nápad. Má sice hezké dlouhé větve, ale rychle roste a nedá se moc řezat. A taky je to člověku líto řezat, když už to tak naroste. Javor je něco jiného. Zahrada má atypický tvar i proto, že jsme k ní dokoupili, po dohodě se sousedy, další kus sousedního pozemku. Je to tu opravdu klidová zóna.“

Před domem (s malým atriem a bazénkem) i za domy s nepřerušeným prstencem sousedících zahrad!

Dlouhé police si pan doktor vyráběl a dýhoval sám. „Původně se tu topilo hnědým uhlím, pak koksem, pak jsem tu měl akumulaci do vodní nádrže (než šla cena opět nahoru) a nyní předělané tepelné čerpadlo na vzduch-voda. Jinak je tady i plyn.“

Dlouhé police si pan doktor vyráběl a dýhoval sám. „Původně se tu topilo hnědým uhlím, pak koksem, pak jsem tu měl akumulaci do vodní nádrže (než šla cena opět nahoru) a nyní předělané tepelné čerpadlo vzduch-voda. Jinak je tady i plyn.“

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Původně jsme tu měli zelinářskou zahradu, ale pak jsme zjistili, že nám všechno sežerou housenky. Tak jsme z ní udělali okrasnou. Až přijde opravdová krize, uděláme z ní zase zeleninovou,“ usmívá se doktor Kubeš. Jasno má také v tom, že zasype malý bazének.

„Máme vnoučata a už jsem tady v okolí viděl utopené dítě a to už opravdu nechci zažít. (Pro své děti jsem měl přes bazének svého času natažené pletivo. Je to opravdu velmi nebezpečné.)“

Soukromí i jednotný charakter

„Jsme tady pětatřicet let a shodou okolností nejbližší sousedé jsou také původní majitelé. Někteří se odstěhovali, třeba proto, že se rozvedli. Ženy si kolikrát myslí, že dostaví dům a začnou žít život s velkým Ž. Ale ono to často tak není, protože chlap přijde domů a je tak akorát rád, že si lehne na gauč…Za nás tady stavěl každý sám. Já už vlastně dělám na třetím baráku, protože nedaleko pomáhám synovi.“

Mezi jídelnou a sedacím koutem je kuchyně s dlouhým pultem a přístupem ze dvou stran. Dodatečně dodělaná příčka dala vzniknout pracovně v zadní části přízemí.

Mezi jídelnou a sedacím koutem je kuchyně s dlouhým pultem a přístupem ze dvou stran. Dodatečně dodělaná příčka dala vzniknout pracovně v zadní části přízemí.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Tomu ostatně pan doktor pomáhá i s péčí o klouby, protože syn reprezentuje republiku v hokejbalu, v hokeji hraném bez bruslí.

„Je to tady dobře vymyšlené a každý barák (s půdorysem do L) je trochu dispozičně jinak řešený, protože je orientovaný na jinou stranu. Když si člověk něco dělá sám, má k tomu hezčí vztah. Byla to tu tenkrát takzvaná kobercová výstavba, mám jednu společnou zeď se sousedem a optické propojení s překladem a zídkou s druhým sousedem.

Původní plán z konce sedmdesátých let s půdorysem rodinných domků i s příjezdovou cestou do společné centrální části.

Původní plán z konce sedmdesátých let s půdorysem rodinných domků i s příjezdovou cestou do společné centrální části

FOTO: Milan Malíček, Právo

I díky plochým střechám tu má vše jednotný charakter a styl. Když se dnes podíváte na nejeden satelit, najdete tam také hezké stavby, ale mezi nimi často zpotvořeniny. A než zarostou zelení, bude to dost dlouho katastrofa. Bez štábní kultury.“

Ze sálu do dílny

Vnitřní dispozice si doktor Kubeš upravoval jen minimálně. Pokoje ve zvýšeném přízemí zůstaly podle projektu a jen velký dlouhý obývací pokoj přepažil a vznikla tak ještě na jeho konci malá pracovna.

„Police za sedací soupravou jsem si dělal sám - osobně jsem si je i dýhoval! Tenkrát mi řekli, že nejsou schopni odýhovat více než dva metry. Svařil jsem si tedy z traverz lis a dýhu jsem nakoupil rovnou v Chrasti u Chrudimi.

„Pyšný jsem i na pracovní stůl, který jsme dělali na cirkulárce z masivu - z mahagonu. Taky mi slouží dodnes a děti na něm psaly úkoly.“

„Pyšný jsem i na pracovní stůl, který jsme dělali na cirkulárce z masivu - z mahagonu. Taky mi slouží dodnes a děti na něm psaly úkoly.“

FOTO: Milan Malíček, Právo

Ortopedie je něco podobného jako truhlařina. A jak říkávám, jenom s tím rozdílem, že truhláři jsou na tom hůř, protože když říznou o centimetr více, je to vidět. Kost doroste,“ konstatuje s příslovečným humorem pan doktor mající energie na rozdávání a ještě, aby toho nebylo málo, dodává:

„Tchán býval primářem na pardubické gynekologii. Nikdy nechtěl ani chatu, ale pak nám sem rád chodíval na stavbu pomáhat a shledával v tom báječné odreagování. Je to jasné - když se jakkoliv podíváte na medicínu, je vždy jejím definitivním výsledkem mrtvola. Takže, když za sebou vidíte něco hotového, trvalého - barák, je to i z tohoto hlediska příjemné.“