Článek
„Kolega Petr sem pravidelně dochází téměř každý den.” Z protější strany Krče to ze svého domu nemá daleko. I když oba dělí rušná magistrála, je to tu - s dalšími domy obklopenými zahradami a na kraji lesa - jako na vesnici.
Stavba s architektem a kameramanem
„Dům mi navrhoval pan architekt Tichý, který má sám na Barrandově krásnou funkcionalistickou vilu. Já jsem se s ním seznámil, protože kreslil domy i mým přátelům - Miroslavu Ondříčkovi a Jaroslavu Dietlovi.
Kameraman Ondříček tu dokonce byl i během výstavby a svým zkušeným okem a citem pro světlo mi ještě poradil, kde přidat nebo zvětšit okna, a taky kde z pravého úhlu v rohu místnosti udělat šikmou stěnu. A měl samozřejmě pravdu,“ vzpomíná Pavel Růžička, který původně bydlel na Letné ve velkém bytě spolu s bratrem Vladem. Ale ten (tehdy i textař a člen uskupení ORM) v roce 1985 emigroval do Německa.
Bydlení přímo nad studiem
„Všechno to jsou velké náhody. V tom bytě po rodičích jsme už měli první nahrávací studio. Když jsem tam ale zůstal sám, tak na mě byly vyvíjeny velké tlaky, abych byt opustil. Studio bylo i trnem v oku některým sousedům. Musel jsem situaci řešit. Manželka naštěstí později, opět náhodou a po dlouhém běhání, našla tuto parcelu. Sice volnou, ale s uvalenou povinností na ní stavět. Ten člověk, který ji tehdy vlastnil, na to neměl prostředky, i když už začal. Tehdy právně složitá záležitost, ale vše se nakonec podařilo. Včetně toho, že jsme s kolegou dali panu architektovi náčrt, jak by mělo nahrávací studio vypadat, a on mi nad to vyprojektoval i bydlení.“
Podlaha ustoupila lustru po babičce
Počítat při stavbě rodinného domu se studiem v přízemí je jedna věc. Ale zapracovat do projektu obývací pokoj s podlahou níže než sousední místnosti, aby se tím zvýšil strop a mohl tak vyniknout zavěšený lustr (původně plynový) po babičce, to už je opravdu originální řešení! Povedlo se. Obytné patro vily je útulné a přitom prostorné, prosvětlené linií oken a terasou orientovanou ke korunám dnes už vzrostlých stromů.
„S projektem jsme dodnes spokojeni. Stavět jsme začali v roce 1987, kdy mnoho stavebního materiálu na výběr nebylo, a stěhovali se v létě po dvou letech. Jen tu terasu příliš nevyužíváme. Ale zakrýt ji třeba zimní zahradou jsem nikdy nechtěl. Jednak by to bylo nákladné a jednak bych pokazil panu architektovi projekt, a proč taky. Nejčastěji a nejraději využíváme posezení na zápraží v zahradě za domem, které je i blíže kuchyni.“
Přes trvalou spokojenost s udržitelným bydlením Pavel Růžička připouští, že kdyby měl dnes tu možnost, stavěl by raději přízemní dům na rovině, aby i do studia, kde pracuje dlouhé hodiny, okna pouštěla slunce.
„Je to mentální věc. Umělé osvětlení na psychice a pohodě nepřidá. Trávím ve studiu tři čtvrtě mého života.“ Možná i proto je hudební skladatel, hráč na kytaru, zvukař, technik i producent nadšeným chalupářem.
Podhůří jako vítaná změna
„S manželkou rádi jezdíme na chalupu do Podkrkonoší, k Jilemnici. Máme ji po rekonstrukci hezky a rustikálně zařízenou. Dokonce tam je, vedle starého nábytku pocházejícího z toho kraje, i funkční tkalcovský stav!
Na jednu stranu je výhled na panorama Krkonoš, druhým směrem do vnitrozemí na horu Tábor. Nádherné místo! Až na to, že tam i tady je okolo baráku pořád co dělat. Sekat zahradu, stříhat, likvidovat... Někdy je to i důsledek nezkušenosti. Tady v Praze jsme si nechali od zahradní architektky osázet zahradu, včetně borovice. Po pětadvaceti letech jsem zalapal po dechu - za pokácení přerostlého stromu si firma vzala třináct tisíc. To mi vyrazilo dech.“
Přesto si Pavel Růžička práci na chalupě a se dřevem užívá jako příjemnou změnu udržující kondici. „Nedávno jsem si už na sekání trávy koupil traktůrek, protože roky přibývají,“ usmívá se náš hostitel.