Článek
Nejen deskou, ale i koncertem a nedávno vydanou knihou oslavila sedmdesáté narozeniny. V Divadle u Hasičů, kam to má přes náměstí Míru jen pár minut procházkovým tempem.
Dvě ze tří místností jsou hlavně knihovnami. Ta třetí je kuchyň bez okna.
„Vinohrady jsou v současné době moc příjemné. Jsou tady normální lidi, jsou tu malé obchůdky. Malá Strana je dnes takový Disneyland, už vůbec nemá své kouzlo a ani tam už nežijí starousedlíci, se kterými jsme se tam potkávali a znali jsme se. Jsem tady ráda, a dokud budu mít na nájem, tak tady zůstanu. Mám to všude blízko. Kdybych z Jazz klubu na Smíchově jela po vystoupení na Prosek, tak dám za taxíka celý honorář.“
Na album Smrt standardizmu si Jana Koubková napsala i text Knajpa blues: Jako v obýváku mezi přáteli, pokecáš si o všem, co bolí i nebolí, ten pěstuje ptáky, ta zhubnout chtěla by…
Zkouška výdrže
Nemilé vzpomínky na opouštění oblíbeného bytu kousek od Malostranského náměstí jsou pro zpěvačku (a textařku) opravdu stále živé a poučné.
„Když jsem se vrátila v noci z koncertu, byla například na chodbě třímetrová hromada odpadu. Majitel domu mi připomínal, že nejen byt je v havarijním stavu a že na mě bude všechno padat. A ono opravdu padalo. A kapalo… No, byly to nervy. Ale asi po roce jsem sehnala jiný podnájem. Sice jsem zase u soukromníka a ani Vinohrady nejsou na bydlení právě levné, ale je mi tu dobře. Tak uvidím, jak dlouho tu vydržím,“ konstatuje Jana Koubková se zkušeným úsměvem. „Můžeme tady i s kolegy zkoušet a nikoho nerušíme.“
Piáno se stěhovalo spolu s knihami a dalšími drobnostmi od Malostranského náměstí k náměstí Míru.
Z minulého bytu si na novou adresu přenesla hlavně vzpomínky a fotky. „Těžké bylo odstěhovat pianino, ale ještě těžší bylo zbavit se spousty knížek. I tak jsem si jich převezla hodně. Pak taky cédéčka, desky… A taky sešity, do kterých si píšu od dětství deník a různé poznámky. A ještě postel! Kuchyň už tu byla a nějaký nábytek také.“
Vysoké a klenuté stropy dávají bytu jedinečnou atmosféru i místo na mezipatro.
Knihovna jako základ
Barvy, hravé drobnosti, knihovny podél stěn – nabízí se domněnka, že jak naše hostitelka žije, tvoří, tak i bydlí. Kniha a plakát tu jsou spolu s několika obrazy hlavním designovým prvkem a vybavením interiéru.
Až teď mám pravidelný příjem - důchod! To je paráda.
„Žádný velký systém v řazení knih a cédéček nemám, ale vím, kde co hledat. Jsem vášnivá čtenářka americké literatury a poezie, takže jsou tu ti Fitzgeraldové, Hemingwayové... Ale i Škvorecký, Murakami a další, spousta úžasných knih!“
Češtinu mám moc ráda a ráda si hraji se slovíčky, říká o sobě jazzová zpěvačka Jana Koubková.
Své místo tu má i nedávno vydaná, už třetí kniha Jany Koubkové – Básně z jazzové dásně.
„Mám z ní velkou radost, protože tam je všechno možné – fotky, moje zvukomalebnorytmickoptákovské kecy a taky různé citáty, dopis Evě Olmerové. Bzz… A tak dále. Češtinu mám moc ráda a ráda si hraji se slovíčky.“ A taky veselo kolem sebe. I když některé její texty z nové desky navodí i smutnější náladu.
„Sama tu pořád nebývám a taky tu mám hezký chlapy – na plakátech. Odjakživa se mi líbily filmové plakáty. Na Malé Straně jsem měla jednu stěnu samý plakát, takže jsem nemusela malovat.“ Jana Koubková i do kina ráda zajde, když si vybere. Což prý poslední dobou často není.
Spousta detailů a vzpomínek dotváří útulnost múzického bytu.
Poučená optimistka
„Napřed jsem v Karmelitské zažila povodeň (tam tedy hlavně ve sklepích) a později přišla tsunami, potopa v podobě pana domácího. Natolik stresující zkušenost, že mi na čas ochrnuly nohy. Hrozný stres. Poznala jsem, co to je tvrdý kapitalismus. Na vlastní byt jsem neměla. V jazzu odjakživa nešlo především o peníze. Tomu se člověk věnuje, protože chce a má ho rád. Vlastně jsem celý život byla na volné noze (určitý čas jsem vyučovala interpretaci na státní konzervatoři). Až teď mám pravidelný příjem – důchod! To je paráda. Akorát že to není na pořízení vlastního bydlení, kolikrát nestačí ani na všechny složenky.“
I když je Jana Koubková, jako většina muzikantů, zvyklá být na cestách spojujících koncertní pódia i hotely, domácí prostředí mění nerada.
„Nedovedu si zatím představit, že bych se měla zase stěhovat. Ale je fakt, že když je člověku sedmdesát, může se stát cokoliv. Nevšimnu si auta a vrazí do mě. A já taková nepozorná někdy jsem, protože se mi pořád v hlavě něco honí. Budoucnost? Nevím. Ale zatím to jde. Pořád mám koncerty, takže mám i na víno a nové knížky. Takže pořád dobrý.“
Plakáty zdobí i kuchyň s jídelním stolem.
