Kolektivní bydlení začíná být opět populární

„Jsou tu IT specialista, architektka, lidi, kteří pracují v personalistice,“ vysvětluje Michal Martoch, který je v mnoha směrech hlavní tažnou silou projektu. Různorodou skupinu spojuje záměr vytvořit společné bydlení, které si sami postaví, kde budou sdílet velkou část prostor, společně si vařit, pěstovat zeleninu a hlavně mít pro své sousedy vždycky otevřené dveře.

Na pozemcích zatím stojí jeden dům, který se dostavěl loni na podzim. Bydlí tam právě Martochovi. „Vedle jsou vykopané základy pro druhý dům, společné centrum s veřejnými a poloveřejnými prostory bude tady nahoře. Dole je pole, ale ještě nevíme, jestli na něm budeme pracovat, někoho na to najmeme nebo ho pronajmeme družstvu,“ vysvětluje Michal s tím, že by si sousedská komunita ráda pěstovala bioprodukty, aby lidé věděli, co jedí.

S Michalem vcházíme do jednopatrového dřevěného domu, kde už čeká manželka Monika s malou dcerou a Michalova sestra Jana, hlavní architektka projektu. Uvnitř září novotou kuchyň s obývacím pokojem, kde mě okamžitě zaujme prosklená stěna s výhledem do zahrady. V podstatě to tu vypadá jako v normálním rodinném domě. Zatím.

Cohousing vznikl v sedmdesátých letech v Dánsku. Skupina lidí vymyslela a zrealizovala společné bydlení, kde je kladen důraz na vlastní zázemí a soukromí, ale i na prostory, ve kterých se mohou potkávat a pěstovat společnou sounáležitost a dobré sousedské vztahy, které v dnešním světě postupně mizí, a to i na vesnicích.

Tento typ bydlení se ujal v mnoha zemích a jednotlivé projekty nejsou zaměřené jen na rodiny, ale i na seniory nebo mladé lidi.

Cohousingové projekty mohou vzniknout jak záměrem developera, který je vybuduje a lidé si v objektu prostě koupí nebo pronajmou bydlení, tak vlastní realizací budoucích obyvatel. Tak tomu je právě ve Starém Jičíně.

Na tom, jak bude ve finále vše vypadat, kde se co postaví, kde, co a jak se bude pěstovat i jaké bude mít společné soužití hranice, se musejí dohodnout všichni členové a každého názor by měl platit.

„Hledáte konsenzus, ne kompromis. O problémech probíhají dlouhé debaty, ale nakonec by měli být všichni spokojeni,“ podotýká Michal k tomu, že se celá skupina setkává alespoň jednou týdně na Skypu, jednou měsíčně mají osobní setkání a v podstatě neustále komunikují individuálně.

Budování komunitního bydlení vyžaduje velkou spolupráci v každém případě. Na vesnici se k tomu přidává i rozsáhlejší společná práce na stavbě a starost o pozemek. „Člověk se musí přizpůsobit tomu, že je třeba si odpírat a nemyslet jenom na sebe,“ shrnuje Michal.

Chce to taky organizační schopnosti. „Před lety jsme s manželkou nastoupili do nadnárodní firmy a pět šest let kočovali po republice,“ vzpomíná Michal.

„V tom období jsme zažili manažerskou komunitu i to, jak si lidé pomáhají, když se dobře znají.“ Přístup, který by člověk očekával spíš od rodinných příslušníků, se jim zamlouval.

„Když jsme se podívali do širší rodiny, zjistili jsme, že v tomto směru moc nefunguje a není to vlastně výjimka,“ dodává k tomu, že dnes už není zvykem, aby rodiny v praktických věcech příliš kooperovaly.

Poté, co se oba manželé přesunuli z manažerských pozic na volnou nohu, chtěli v komunitě bydlet dál. V roce 2011 se zajeli podívat na ekologické farmy do Ruska, inspirovali se i na západě cohousigem a začali připravovat 9 Pramenů.

„Projekt začínaly tři rodiny. Nastavili jsme společně nějaká základní pravidla, pořídili web a další zájemci se už našli sami,“ vysvětluje Michal, jak se do akce zapojili i další jeho budoucí sousedé, původně z Prahy a Brna. Přestěhovali se už dokonce do blízkého Nového Jičína, aby mohli spolupracovat a mít na výsledek projektu vliv.

„Než se například tři rodiny dohodly, kde která bude mít dům, trvalo dost dlouho. Jedni říkali: Vy nám budete stínit tady, druzí zase: Vy nám ale tady.“ Zvládat se to však prý dá. „Musíte si zvyknout na to, že emoce prostě proběhnou. Když se někdo během debaty rozčilí, počkáte a pak dál řešíte praktické věci.“

Na Michalovi jsou rozhodně znát zkušenosti z manažerské praxe. Je vidět, jak dobře má promyšlené budoucí varianty projektu, o kterých mluví velmi konstruktivně.

Je ale tento typ cohousingu, kterému se jeho členové musejí věnovat poměrně intenzivně několik let před tím, než se vůbec nastěhují, pro každého?

„Pokud vybíráme další lidi, chceme, aby přišli minimálně na deset setkání,“ vysvětluje Michal. Pak je třeba, aby po vzájemné dohodě odpracovali padesát hodin, a teprve potom se mohou přidat do projektu.

„Přijeli lidi, kteří po čtyřech hodinách práce řekli, že už musejí jet. Prostě si uvědomili, že to není pro ně. Jiný pár zase odešel po roce, protože manželé zjistili, že jsou větší samotáři.“

Vybudovat komunitní bydlení znamená hromadu práce a daleko více organizování než si postavit vlastní dům. Michal s Monikou se shodují v tom, že by ve volném čase mohli jezdit na výlety nebo se dívat na televizi, ale raději pracují na tom, aby na okraji Starého Jičína vyrostly i společné prostory. Konečná podoba soužití je přitom stále ve vývoji: „Minimálně z toho bude nadstandardní sousedské bydlení,“ dodává ještě Michal.

„Na začátku jsem se do projektu dostala jako člen, ale jak přirozeně vyplynulo to, že z Michala se stal realizátor projektu, tak stejně přirozeně vypadla moje pozice architektky,“ vysvětluje Michalova sestra Jana Martochová.

Chtěla by se sem přestěhovat i se svým budoucím manželem v horizontu pěti let. Jejich vyhlédnutý pozemek je zatím úředně vedený jako louka a teprve se na něj zpracovává územní studie. Na louce, která sousedí s pozemkem 9 Pramenů, by mohlo vzniknout až deset parcel, ale nic není stoprocentně jisté.

„Na tomto modelu je pro mě zajímavé, že se už teď cítím být jeho součástí, účastním se všech příprav. Je to v podstatě, jako bychom ten pozemek tady už měli. S přítelem to bereme tak, že sem patříme,“ vysvětluje mladá architektka s tím, že udržet si nadhled profesionála, když navrhuje bydlení pro své přátele a budoucí sousedy, není vždycky jednoduché.

„Podle původního návrhu mělo být společné centrum tam dole,“ ukazuje Jana směrem k odlehlejší části pozemku. Pak Janu napadlo, že by vyřešilo spoustu problémů, kdyby největší budova, která má sloužit jako místo setkávání, jídelna, společná kancelář a možná i třída pro domácí výuku, byla naopak u příjezdu.

„Byl to celkem dlouhý proces vyjasňování a řešení toho, kde budova bude.“ A samozřejmě názorů bylo mnoho. „Ze strany členů jsem cítila takový tlak, že jsem přece ta kamarádka, že musím chápat jejich stanovisko, což jsem chápala, ale taky jsem si musela zachovat nadhled profesionála.“

Jana v architektonických studiích počítá s tím, že kromě rodinných domů tu budou ještě i malé garsonky. „Naši rodiče bydlí kousek odsud a soběstační budou tak deset patnáct let,“ vysvětluje Michal a dodává, že generační výměna prostě nastane, takže kromě bydlení pro seniory by tu mohlo být i to startovací.

Projekt 9 Pramenů je ukázkový příklad mezigeneračního cohousingu. Budoucí obyvatelé začnou spolupracovat dlouho před tím, než se začne vůbec stavět. „Tak by měl vypadat pravý cohousing, důležité je, aby to byla iniciativa těch samotných lidí,“ vysvětluje Jana Zezulová z organizace Cohousing.cz.

„Některé společnosti u nás prostě jen využívají název, jejich projekty přitom ale podmínky tohoto typu komunitního bydlení nesplňují.“ Jana dodává, že se u nás kromě 9 Pramenů pracuje ještě na několika projektech, nicméně žádný není dokončen.

Jana Zezulová v rámci své práce propaguje také myšlenku cohousing plus, který je velkým přínosem pro seniory nebo lidi, kteří se tomuto věku blíží.

„Takovéto cohousingové bydlení pro seniory by se nemělo plést s pečovatelskými domy,“ vysvětluje s tím, že tady jsou obyvatelé tohoto typu bydlení zcela soběstační a jejich obytná jednotka by měla mít veškeré zázemí jako v normálním bytě. Jediným rozdílem je blízkost lidí podobného věku, která může zejména osamělým seniorům vrátit radost do života.

Jana spolu se svými kolegy z Cohousing.cz nasbírala zkušenosti ve skandinávských zemích a ve Francii, kam jela v rámci grantu, aby zjistila, zda takové bydlení může fungovat i u nás. „Původně jsem patřila k té skeptické části týmu.“ Dnes tvrdí, že cohousing plus je u nás chybějící článek v bydlení seniorů a že je to možnost, jak prodloužit jejich samostatné bydlení.

Obyvatele spojuje jenom chuť žít v užších kontaktech s jinými lidmi. „Rozhodně nemají například společné náboženství a vlastně ani záliby. Hlavní důraz se klade na mezilidské vztahy i osobní nezávislost jedince.“

A jak tedy celé soužití funguje? „Důležité jsou jak soukromé prostory, tak veřejné - obyvatelé mají své povinnosti, ale i práva. Ve Švédsku se mi líbilo, že takovéto seniorské cohousingové domy jsou umístěny v běžné zástavbě ve městě. V přízemí je kuchyň, jídelny, prostor na záliby i kroužky, prádelny a úložné prostory.“ Společné jsou například i pokoje pro hosty, takže pokud přijede rodina nebo známý, prostě jim zabukujete pokoj.

V takovém typu bydlení se všichni znají a starší lidé by se tu měli cítit i bezpečněji než v anonymním paneláku. „Když jsme přijeli na návštěvu, vyvěsili o nás už předem informace na nástěnce a pak nás s kdekým seznámili,“ usmívá se Jana Zezulová.

Jeden projekt komunitního bydlení, kde se v názvu objevuje cohousing, schválila i brněnská radnice, ale spíše než v samostatné bytové jednotce by tu obyvatelé měli bydlet pouze v pokoji.

Další projekt, který vzniká, se jmenuje JKA Cohousing a realizuje ho ateliér UNIT architekti ve spolupráci s developerskou firmou. Na zahájení stavby si ale zájemci budou muset nějakou chvíli počkat. „Pozemek teď změnil majitele, takže se stavba zase o něco zdržela,“ vysvětluje vedoucí kanceláře Martin Agler s tím, že projekt je taková jeho srdcovka a že on sám je ten typ, kterému vyhovovalo, když mezi jeho a sousedovic zahradou nebýval plůtek.

Však také v návrhu projektu ploty chybějí. Nicméně každá bytová jednotka může fungovat úplně samostatně a měla by mít i malou vlastní zahrádku, kam své sousedy můžete, ale také nemusíte pozvat.

Jednou z výhod cohousingu by mělo být to, že menší prostor je levnější o pořizovací náklady. Přesto jde o náročnou investici. „Rozhodli jsme se první projekt zrealizovat v Praze, protože je to přece jenom bohatý region,“ dodává k tomu Martin Agler.

Pokud se projekt podaří dotáhnout do konce, mohli by se lidé, kteří mají ještě daleko k tomu, aby se stěhovali do pečovatelských domů nebo domovů důchodců, dostat do bytového komplexu, kde by jim neměla hrozit ve všech pádech skloňovaná osamělost starších lidí.

Kolektivní bydlení přitom vůbec není novou myšlenkou, zabýval se jím například i jeden z nejvýznamnějších architektů dvacátého století, Le Corbusier.

I u nás po druhé světové válce vzniklo několik kolektivních domů, i když dnes se o nich mluví spíš jako o nevydařených sociálních experimentech. Ten nejstarší z přelomu čtyřicátých a padesátých let je v Litvínově. Kromě jiných vymožeností měl například i obrovskou společnou jídelnu.

V Českých Budějovicích vznikl „koldům“ na začátku šedesátých let minulého století. „Stavělo se to jako startovací bydlení pro mladé, proto se tam počítalo se společným zázemím,“ vysvětluje místní rodák a správce koldomu Čestmír Bušta a s úsměvem dodává, že si pamatuje, jak hloubili díru pro základy kolektivního domu. „Jako kluci jsme se tam chodili dívat, přišla nám neuvěřitelně velká.“

A není to zdaleka jediná vzpomínka. „Byla tam restaurace, nahoře v posledním patře kavárna a kino Vesmír, do kterého jsem rád chodil. Dneska je to sportovní centrum,“ vzpomíná. V českobudějovickém koldomu od začátku chyběly jesle a školka, což větší a starší litvínovský koldům měl. Původní myšlenka byla prostě taková, že lidé budou mít po ruce veškeré služby - jako jednoduché stravování a péči o děti. Jenže tento trend v praxi postupně skomíral.

„Dneska tu máme ve správě sto třiačtyřicet bytů. Zbytek se prodal v privatizaci.“ Někteří starousedlíci rádi zůstali v nájmu. „Bydlím tu od jednašedesátého a řekla bych, že se tu žije dobře,“ říká nejstarší nájemnice a zároveň domovnice Drahomíra Pospíšilová. „Nájemníci se tu dost mění. Odstěhují se z garsonky nebo dvougarsonky, ale i z dvoupokojových bytů, protože chtějí hezčí pokoje.“

A jak to tedy dopadlo s místy setkávání a společného kolektivního soužití? Ptám se i na kavárnu Perla, která byla v Budějovicích vyhlášená a do které vedl přímý výtah z restaurace koldomu. „Sousedům pod ní vadil hluk,“ zmiňuje se paní Drahomíra. Město pak udělalo měření a hluk opravdu překračoval povolený limit, takže se místo, kde se měli sousedé setkávat, zavřelo.