Jak pečovat o starý nábytek

U starého nábytku se prováděly obvykle dvojí povrchové úpravy. První bývala šelakem. Ten se používal nejčastěji na ořechový a třešňový nábytek. Zmíněný způsob úpravy byl ale velmi náročný a vyžadoval velkou zkušenost. Aby nedošlo k poškození nábytku, vyplatí se svěřit jej restaurátorovi. Druhým typem povrchové úpravy je úprava voskem.

Přírodní vosk obsahuje včelí vosk a karnaubu (ochranný, téměř nerozpustný vosk - zkvalitňuje povrchovou úpravu dřeva) a terpentýn, který vosky zředí. Vosk se nanáší štětcem nebo hadrem po celé ploše a nechá se působit 24 hodin. Pak se rozkartáčuje (na menší plochy stačí kartáč na boty s tvrdším chlupem, při nátěru větších ploch je vhodnější použít kartáč na vrtačce).

Vosky jsou v různých barvách - bílá, okrová, světle a tmavohnědá. Vosky jsou citlivé na vodu a zanechávají fleky, proto se na kuchyňský nábytek, židle nebo na horní desky stolu používá voděodolný vosk, který ztvrdne jako lak, ale je daleko příjemnější na omak a má velkou výhodu - nemusí se brousit. Nátěr pak stačí jen přetřít, vosk se už nekartáčuje. Nejlepší kombinace je vodní mořidlo, potom včelí vosk a nakonec voděodolný vosk.

Nedílnou součástí starého nábytku je kování. V období baroka a rokoka se kování odlévalo do písku a později do ztraceného vosku. Od dob biedermeieru se kování hlavně lisovalo na ocelové raznice (štancny). Kování se většinou vyrábělo z mosazi a potom se ještě patinovalo a stříbřilo. Nebo se zhotovovalo ze železa. To se černilo a nebo nechalo jednoduše zrezivět. Aby zrestaurovaná skříň vypadala stylově, je lépe k ní vybrat stylové kování.

Nedílnou součástí starého nábytku je kování. V období baroka a rokoka se kování odlévalo do písku a později do ztraceného vosku. Od dob biedermeieru se kování hlavně lisovalo na ocelové raznice (štancny). Kování se většinou vyrábělo z mosazi a potom se ještě patinovalo a stříbřilo. Nebo se zhotovovalo ze železa. To se černilo a nebo nechalo jednoduše zrezivět. Aby zrestaurovaná skříň vypadala stylově, je lépe k ní vybrat stylové kování. * U zámeckého, případně měšťanského nábytku (třešeň, ořech) se používalo ozdobné kování mosazné nebo postříbřené.

Nedílnou součástí starého nábytku je kování. V období baroka a rokoka se kování odlévalo do písku a později do ztraceného vosku. Od dob biedermeieru se kování hlavně lisovalo na ocelové raznice (štancny). Kování se většinou vyrábělo z mosazi a potom se ještě patinovalo a stříbřilo. Nebo se zhotovovalo ze železa. To se černilo a nebo nechalo jednoduše zrezivět. Aby zrestaurovaná skříň vypadala stylově, je lépe k ní vybrat stylové kování. * U zámeckého, případně měšťanského nábytku (třešeň, ořech) se používalo ozdobné kování mosazné nebo postříbřené. * U nábytku selského se používalo jednoduché železné nebo mosazné kování v kombinaci s porcelánovými úchyty.

Hezký nábytek se bohužel nelíbí pouze nám, ale i nejrůznějšímu hmyzu. Tesaříkům, červotočům, lýkožroutům a dalším milovníkům dřeva. Proto je na místě, když máme podezření na výskyt biologických škůdců, vyhledat ozařovací pracoviště. Toto ozáření (ionizující záření, jehož zdrojem je radioaktivní izotop kobaltu 60 Co) okamžitě zahubí vajíčka, larvy a kukly.

Dospělý jedinec může někdy přežít, ale ztrácí schopnost dalšího rozmnožování a záhy hyne. Nejnebezpečnější stadium je larva. Žije několik měsíců až deset let a při tom se stále láduje dřevem. Záření pronikne do celého objemu předmětu a nezanechá žádné stopy ani rezidua. Nepoškozuje nátěry ani polychromii a současně ničí houby a plísně. Po ozáření je vhodné preventivně nábytek ošetřit chemickými přípravky Lignofix nebo Bochemit.

Cena se pohybuje od 1,4 Kč do 2,2 Kč za dm3, což u jedné židle přijde na asi 150 Kč.