Veselé autíčko, které si na nic nehraje. Test Mitsubishi Space Star

Mitsubishi Space Star vždy bylo MPV - nepodstrčil mi importér nějaký jiný model? Nikoliv, tohle městské autíčko existuje už od roku 2012. Ve světě jako Mirage, u nás jako Space Star. Jen ho moc často není vidět. Má co nabídnout oproti „koncernovému” triu up!-Mii-Citigo, či třeba Citroënu C3, kterým konkuruje?

Pokud vám sedí buclatější tvary, zejména zepředu se vám bude Space Star vážně líbit, rovných linek tu moc není. Zezadu je příběh podobný, jen se nedívejte na nárazník. Nepřehlédnutelné černé plasty, které mají snad napodobovat mřížky, jsou zbytečné a směšné; naštěstí si je ale nemusíte objednávat. Křidélko nahoře mu však docela sluší.

Jmenuje se Space Star, a protože „space” znamená kromě vesmíru také prostor, jak na tom je tenhle oranžový prcek s prostorností? Překvapivě dobře; měřím 184 cm a sednu si „za sebe” docela pohodlně, což jsem opravdu nečekal.

Rozvor náprav je s 2450 mm o tři centimetry delší než u zmíněného koncernového tria. Na druhou stranu, zavazadelník je s 235 litry o nějakých patnáct litrů menší ve srovnání se Škodou Citigo, a to i přesto, že je Space Star celkově o nějakých 20 centimetrů delší.

Po usednutí za volant nečekejte, že zapadnete někam do kokpitu; sedí se relativně vysoko. To ovšem znamená, že se do auta snadno nastupuje, také máte z vozu vážně dobrý výhled.

Sedačky sice nemají kdovíjaké boční vedení, ale nejsou vyloženě nepohodlné, a protože tahle krabička má jezdit do obchodu a k doktorovi, je všechno v pořádku.

Startuji poctivě klíčem a poslouchám vrčení studeného tříválce. Nezbavíte se ho nikdy, ale v nízkých otáčkách je motor docela hezky utlumen. Řadím za jedna a všímám si, jak příjemně se pracuje s řadicí pákou. Dráhy má sice dlouhé, ale velmi přesné a rychlosti zapadají hladce a příjemně.

Převodovka je pětistupňová a zpřevodovaná poměrně krátce, takže ve městě můžete bez problému jezdit na čtyřku, pokud po Space Staru nebudete vyžadovat kdovíjakou dynamiku. Pod kapotou je malý atmosférický motor, takže je třeba ho točit a točit, pokud z něj chcete dostat nějaký pohyb.

Nad třemi a půl tisíci otáček se začíná něco pořádně dít - za sytého tříválcového ryku, takže pokud vám tento zvuk nevoní, nebudete tu šťastni - a když se budete držet v těchto sférách (a budete v autě sami a před obědem), ručka poletí po tachometru nahoru docela svižně, a to i v rychlostech nad 100 km/h.

Pak už ale výhody krátkého zpřevodování končí a nastupují minusy. Na dálnici je tachometrových 140 asi tak nejvíc, co lze jet s rozumným množstvím kraválu od motoru, kol i obtékajícího vzduchu. Nad touto hranicí je hluk otravný už po pár kilometrech.

Že však tohle auto nevzniklo pro dálnici, je jasné z jeho chování v dálničních rychlostech - cloumá s ním boční vítr i vzduch od osobních aut okolo, je neposedné a jízda není uvolňující. Když zpomalíte na nějakých 110 km/h, je to podstatně lepší, auto se značně uklidní.

Na okreskách se mu líbí mnohem víc; jistě i proto, že se tu většinou pohybuje dvoucifernými rychlostmi. Vesele pádí přes hrboly a ani mě příliš nenatřásá; všímám si jedině poměrně velkého hluku od zadních kol.

V zatáčkách s rozbitým asfaltem je znát nejistota podvozku umocněná tím, jak vysoko sedím, ale právě pro zcela „nesportovní” posez tohle auto nevzbouzí choutky zkoušet, kam až v zatáčkách můžu zajít.

Pravým revírem tohoto prcka je město - kromě dobrého výhledu z vozu se také všude vejde, ať už se jedná o parkovací místo nebo úzkou ulici. A díky krátkému zpřevodování a již zmíněnému příjemnému řazení je velmi hbitý.

Všímám si tu ale drobné nevýhody asistenta rozjezdu do kopce - drží vůz pevně, takže pro rozjezd je třeba pořádně přidat plynu a v důsledku nezřídka zbytečně protáčím gumy.

Spotřeba nepřekvapí ani jedním směrem - v ranním pražském provozu displej ukázal 7,7 litru na sto, při jízdě mimo město do 100 km/h to bylo 5,8 litru a při vážně velmi svižné jízdě ve městě, mimo něj i na dálnici jsem viděl 7,5 litru.

Pokud jste už zabrousili k ceně a vyděsilo vás 362 tisíc, vězte, že to je kvůli poměrně širokému seznamu příplatků. K výbavě Invite skutečně nepotřebujete už nic navíc, mohou se hodit snad jen parkovací senzory za sedm tisíc, přední mlhovky za pět, rezervní kolo za čtyři a koberečky za sedm stovek, případně jiná než bílá barva za 13 tisíc.

U testovaného auta cenu vyhnala zejména zmíněná kola a rádio s DAB+, navigací a Androidem Auto za 30 tisíc korun.

V ceně má tato verze např. čtyři elektrická okna (zadní se stahují úplně celá, nezůstane jich kus trčet ven), elektrická a vyhřívaná zrcátka, klimatizaci, asistenta rozjezdu do kopce, automatická světla i stěrače, kožený volant, tempomat a výškově nastavitelná obě přední sedadla.

Člověk by skoro zapomněl, že sedí v levném autě - dokud nezačne zkoumat některé plasty, pochopitelně tvrdé a na dotek ne zrovna příjemné, nebo si nechce pověsit kabát, protože chybí háčky.

Volantu schází podélné nastavování a loketní opěrka je spíš jen schránkou, protože je příliš daleko vzadu a není nijak nastavitelná.

Jak tedy zní verdikt? Na Space Staru jsem nenašel nic, co by mi vyloženě vadilo, ale ani nic, do čeho bych se zamiloval - např. na rozdíl od Citroënu C3, v němž mě jízda neskutečně bavila, ale ergonomie interiéru byla k vzteku. Nebo od Volkswagenu up! GTI, který mě bavil ještě víc, ale který je v základu o sto tisíc dražší.

Space Star tak bude autem pro ty, kteří chtějí prostě malé a levné auto. Ale ne takové, jaké by viděli kolem sebe denně dvacetkrát, třeba jako Škodu Citigo, nebo příliš výstřední jako zmíněný Citroën.

Napadá mě otázka, jestli to není příliš úzké zaměření, když mladoboleslavská konkurence je silná svou servisní sítí a francouzská zase zábavným jízdním projevem.